Zakarpatská Rus 1994: 2. den - Roháče (Slovensko)

 
Trasa: Liptovský Mikuláš 577 m - Trstené - Zahrada - červené (magistrála) - Žiarská dolina 900 m - Žiarská chata 1300 m - Žiarská dolina - Ráčkova dolina 900 m - hotel Esperanto 780 m - Ráčkova dolina - Žiarská dolina - Ráčkova dolina - hotel Esperanto - Pribylina - spaní v campu ve Vavrišovu 700 m (74 km).

Druhý den ráno kolem 6. hodiny jsme přijeli do vesničky Dehtáre na hrázi nádrže Liptovská Mara. Na úpatí Západních Tater/Roháčů udělala výprava přestávku. Čekala na nás horská trasa.

Trasa vypadá, jako by se jezdilo sem a tam. Tak se samozřejmě nejezdilo. Tak jezdil pouze Jirka M. a spolu s ním Hanka R. Důvod byl prostý, leč děsivý. Jirka (autor) na cestě v Žiarské doline ztratil pas. Cesty sem tam byly jízdy, kdy byl pas hledán. Našlo se místo, kde vypadla část bonbónů, které byla v jedné z kapsiček s pasem. Nechala se upozornění na horské službě, u místní policie, prostě vůbec, kde se dalo. Pas se však nenašel. Blížil se scénář, že ostatní odjedou na Rus a Jirka pojede bez dokladů zpátky domů. Jo, takový horror hrozil. Echo dostal také "úředník" v kempu, což byl dědula s IQ asi 50 bodů. Alkohol jeho myšlení ještě prohloubil.

Pravda je, že asi po hodinovém a skličujícím sezení v kempu se dědula objevil, že dostal echo o nalezení pasu. Vzápětí však zapomněl, z jaké chaty echo dostal. Tento poznatek doprovodil slovy: Kdybyste mě zabil, tak si nevzpomenu. Smrti byl v té chvíli velmi blízko. Žádné páčení paměti s jeho závity nehnulo. Jak se jiskra naděje objevila, tak zhasla. O deset minut vylezl ze své kukaně znovu a chatu už znal. Naštěstí se našel turista s osobním vozem, který byl ochoten s Jirkou pro pas dojet. Když se vrátili, byla už tma, ale pas - sláva zaplaťpánbůh - byl na světě. To byl teda HORROR!