Zakarpatská Rus 1994: 3. den - Užhorod

Od rána jsme se rychle posunovali busem po trase Vavrišovo - Poprad - Michalovce - Vyšné Německé s cílem dosáhnout co nejdříve hranice Ukrajiny a dorazit včas do Užhorodu, který byl první zakarpatskou zastávkou na naší cestě. Při překonávání hranice nás vedoucí zájezdu varoval, abychom se neksichtili, nesmáli, nežertovali. Ukrajinští celníci jsou prý nevraživí a mohli bychom na hranici zbytečně strávit několik hodin. Vstupovali jsme holt do jiného světa. To bylo jasné hned po vjetí do země. Rozdíl byl příliš značný i proti východnímu Slovensku. Koneckonců fotografické momentky z Užhorodu to ukazují. V Užhorodu panoval klid, moc aut tu nejezdilo, bylo vedro. Na závěr jsme navštívili skanzen na vršíčku v centru města. Jde o několik původních dřevěných stavení včetně typických kostelíků. Později se ukázalo, že v dosti podobných ještě semtam někdo na Ukrajině žije.

V pozdním odpoledni jsme pokračovali busem poměrně obydlenou krajinou směrem na Mukačevo a dál na Svaljavu. Bylo na co koukat. Byl to jiný, chudší svět, ale ne nekultivovaný. Domečky byly upravené včetně zahrádek, zahrádky byly často stíněny psím vínem. Zdalo se, že tato spodní část Zakarpatské Ukrajiny bude v létě poměrně horkým krajem. Jenže vegetační období tu bude asi krátké, krajina je totiž poměrně vysoko položená a velmi hornatá.

Za Svaljavou jsme najeli na silnici, která nás měla zavést na volné tábořiště na březích nehluboké říčky Latorice. Přestože k cíli bylo pár kilometrů, bylo dobrodružství. Přeciť jenom jsme opouštěli úrodný a bohatší jih a šplhali k horám. Silnice vypadala, jako mořské vlny. I autobusák se zalekl a nechal nás všechny vystoupit. A zatímco vedoucí zájezdu dopravní prostředek mezi asfaltovými vlnami naváděl, my jsme se stačili během pohybu vozidla v Latorici vykoupat. Asi po půl hodině jsme byli na místě. Naše první tábořiště. Zcela zjevně si v této zemi nikdo - tedy ani my - nedělali vrásky, kde se zaparkuje. Prostě stanovat se dalo všude možně. Později se však ukázalo, že až zase tak volné to není. Musí na to být bumáška. A tu vedoucí měli. Prostě s bumáškou se dalo volně stanovat. První večer byl velmi příjemný, rozložili jsme své propriety, baštili a Michal nám hrál na kytaru. Jak se později ukázalo, byli jsme jediná parta, co se starala o muziku.