Zakarpatská Rus 1994: 4. den - údolí říčky Viči, Volovec

Začátek dne začal přebroděním říčky Latorice a tak jsme se dostali na druhou stranu, do vesničky Nelipíně. Zde vtékala do Latorice měnší říčka Viča a my jsme se vydali vzhůru proti jejímu proudu ve snaze dosáhnout vesničku Volovec (500 m). Zpočátku se jelo po asfaltu, který se postupně měnil v lesní cestu. Bylo krásné teplé počasí a tak jsem občas i do Viči skočili. Říčka nám nastavila spoustu brodů, u kterých se vždy téměř celá skupina shromáždila a soutěžilo se, kdo který brod projede či ne. Samozřejmě, že všichni čekali na ty, co do vody zapadnou. Samozřejmě, že se to stalo. Ve Volovci se naše Voltkařská část odpojila a šla na oběd. Dlouho jsme se těšili na pelmeně. Restaurace působil jako ten nejhorší odvar socialismu, všude samý umakart a lina, ubrusy z umělé hmoty a všudypřítomný zápach zatuchliny. Ale lidé byli milí a pelmeně dobré. Poprvé jsme je dostali s octem. Šok však zažili ti, co si chtěli skočit na WC. To nebyla toaleta, to byla nejhorší smradlavá žumpa.

Sluníčko vystoupalo, my měli plná břicha a náhle byl před námi kopec. A docela mastný. Míšovi se do něj vůbec nechtělo. V polovině stoupání čekal ve stínu náš autobus a nabízel občerstvení. To bylo více než příhodné. Míša koukal po sedadlech a zcela zjevně se mu chtělo sesednout a kopec vyjet v pohodě. To jsme mu však kolegiálně nedovolili a musel šlapat dál. Na vrchu byl chudák u konce s dechem. Dali jsme mu oddechový čas a pak nás všechny za odměnu čekal dlouhý sjezd. až do Pilipce. Zde se údolí roztáhlo do šířky a zbytek cesty byl v pohodě. Někteří z mlaďochů ve výpravě si ještě vyjeli co nejvýše na boční hřeben Boržava, ale my jsme vydrželi dole s Míšou. Večer se nám podařilo trochu celý zájezd semknout hraním na kytaru. Možná že jej ještě více semkla místní železitá voda, ze které se čaj nedal vůbec udělat, bylo to rovnou kafe.