Zakarpatská Rus 1994: 5. den - Mižgirja, Siněvír

Začátek probíhal v poklidném tempu. Údolí bylo široké, silnice rovná. Nikdo nikam nespěchal. Místní tedy určitě ne. Většina mužů postávala na verandách domů. Nebyla práce. Před vjezdem do větší vesničky v této oblasti - Mižgirje - jsme potkali místní na motorce. Slovo dalo slovo, strašně si stroj pochvalovali, byla to Jawa. Pak nám popřáli a hlavně prý ať doma vyřídíme pozdravy Sládkovi a jeho straně. Mižgirja se ukázala jako lázeňské místečko, podél cesty se dalo napít u léčebných pramenů. My jsme to nezkoušeli. Byla to ta hnusná železitá voda. Ve vesničce jsme narazili na skutečný kus reality. Továrničku, která ovšem vypadala jako po atomovém náletu. Byl to smutný pohled.

V Mižgirji však jízdní legrace skončila. Silnice začala stoupat a všelijak se kroutila. Asfalt byl rozpálený a často jsme museli zastavovat kvůli pití a taky Míšovi. Na vrchol do sedla jsme jej museli prostě dostrkat. Vysoko nad námi se časem objevil hotelová budova. Byl to dobrý cíl, protože jsme začali snít o studeném pivu.

Když jsme k němu dorazili, měl z venku docela štych, i když sem tam vládlo nějaké prádlo. Vešli jsme dovnitř a nikde nikdo. Bylo to jak v opuštěném hradu. Ale nakonec se někdo objevil. Ukázalo se, že to byl (nebo je) vládní hotel, ale kdeže loňské sněhy jsou. V každém případě nám nabídli za doláče chlazené pivo. Bože to byl hnus. Mně se udělalo téměř špatně. Naštěstí nás čekal sjezd a aspoň foukalo. Okolní poloniny vypadaly v těchto místech jako spíše na Apeninském výběžku. Vypadali hodně spálené od slunka. Siněvír byl celkem nezajímavý, ale jízda proti proudu říčky Terebla byl více než příjemný. Hodili jsme naše špinavá a zpocená těla do proudu čisté vody a spokojeně drkotali zuby.

Průjezd horskou vískou Zagorb připomínal poměrně dost skanzen v Užhorodu. Ukázalo se však, že jde o jednotkovou stavbu chaloupek. Jedna vedle druhé podobné si jako vejce vejci. Proč ne, v zimě v nich asi bude teploučko, zatímco venku pěkně drsná zima. A byl cíl - Siněvírskaja turbáza. od pohledu bylo zřejmé, že do těchto míst jezdí podstatně více turistů. V turistické základně byl dokonce něco jako úřední dům, ale na nikoho jsme se nedoklepali. Protože jsme přijeli mezi prvními, vyjeli jsme se ještě podívat k Siněvírské místní vinárně, o které jsme zvěděli, že bude večer otevřena. Však jsme jí také asi jako jediní z celého zájezdu šli navštívit. Zážitek to teda byl. Měli výtečné jeřabinové či jaké víno barvy rosé, které působilo jako kamenec. Otázkou bylo, jestli radši nepřejít k vodce, láhev stála pouhý dolar. Ta ovšem chutnala zase jako denaturák. Větší výběr už nebyl - naštěstí. Tak jsme to tak kombinovali a bůhví, jak to skončilo. Záchod byl mimo vinárničku, kousek dál v přírodě, ale mezi kravkami bylo snad čistěji.