Pohodička skončila, když jsme se začali škrábat k vorařskému muzeu, cesta byla kamenitá a vydatně stoupala. Vorařské muzeum byla skutečně rozsáhlá stavba a skutečně to bylo muzeum. Už si nepamatuji, kolik dělal vstup, ale uvnitř budovy byla umístěna expozice na dřívější vorařinu. Prý to nebylo ani tak dávno, co s ní místní skončili. Vzhledem k ukrajinské bídě se těžba dřeva a jeho vývoz do Maďarska stal jedním z hlavních ekonomických tahounů. Jenže to vyžaduje jinou techniku. Také se údajně začaly množit stížností a odpor proti těžbě, která začala ničit místní krajinu.

Po vrácení se zpátky do spodního hlavního údolí pokračovala cesta již bez problémů. V Něgrovci jsme narazili na domy, které stačilo oplotit a prohlásit za skanzen. Čili v nich ale lidé. Koločava byl snad nejzajímavějším tím, že je zde u místního kostelíčka hrob Nikoly Šuhaje Loupežníka. Mnozí místní vědí, kdo to byl Ivan Olbracht. Fotografii hrobu jsem si neudělal. Nikola byl v podstatě sprostý lupič a žádný chvályhodný zbojník, co bohatým bral a chudým dával. Byl to obyčejný zlodějíček.

Na místním tržišti, což byla vlastně zastávka autobusů, jsme vyměnili pár dolarů. Směnárna fungovala z ruky do ruky. A pak už jsme museli nastoupit do autobusu, protože nás čekal poměrně dlouhý přejezd. Museli jsme vlastně vyjet z údolí úplně na jižní hranici Zakarpatské Ukrajiny a podél hranice pokračovat až k oblasti Černohoří a tam zase směrem na sever zajet vlastně do nejvýchodnější části  tohoto regionu. Cestou jsme se na jihu zastavili u městečka Solotvina, které je pověstné svými solnými jezery. Hustota soli je zde údajně ještě větší než v Černém moři. Jezírka jsou následkem důlní činnosti. Byl to velmi zvláštní zážitek. Ve vodě se vlastně nedalo ani plavat. Tělo bylo natolik nadnášeno, že vlastně plavec nemohl dělat tempa. Tak jsme tak na sobě leželi. Mnozí si neuvědomili, že mají kůži pořezanou a po čase docela jekali. Ještě horší bylo po vykoupání se soli zbavit. Přestože je to velmi navštěvované místo a místních lidí polehávalo po březích dosti, po jediné sprše ani potuchy. Pravděpodobně by byla také slaná.

S jistými potížemi jsme pokračovali dál směrem do oblasti Jasinje. Autobus nakonec zaparkoval na jižním okraji Lazeščíny, těsně u železničního viaduktu. Klika byla, že hned vedle byla sladká voda v potoce. Tam se také všichni vrhli, aby se zbavili sole. A pak už šlo jenom o to připravit se na druhý den, kdy nás čekal nejvyšší vrchol celé Ukrajiny.