V Roztokách se k nám naprosto překvapivě nechovali nijak pohostinsky. Při projíždění kolem jednoho domku se zahrádkou se na nás snesla sprška kamení. Možná že si jenom výrostci krátili chvíli, protože jinak jsme se setkali s opakem. Pouze to nechtělo začít mluvit rusky. Do ruštiny se dalo zakrátko kvůli domluvě přejít, ale člověk musel dát nejdříve najevo, že je někdo jiný než Rus. Naopak Češi tu měli ještě historicky velmi dobré jméno.

Rachív byl velmi živé město, probíhaly zde zrovna trhy. Návštěva krámů byla poněkud tristní. Nic v nich nebylo a na chleba stála děsná fronta. V tom krámě kromě toho chleba snad nic jiného ani neměli. Našli jsme bistro, čili prodejní okénko. Bábinka prodávala jakési čevabčiči. Rozhodli jsme podstoupit hygienické dobrodružství a objednali jsme si. Pro jistotu jsme si dali každý vodečku. Bábinka ale dorazila. Vzala čtyři stakany a umyla je ve škopku s bůhvíjak starou vodou. Sníst maso a vypít alkohol vyžadovalo odvahu. Kousek od bistra byla restaurace, tak jsme zašli na druhé pelmeně. Restaurace byla relativně čistá. Na jedné zdi dokonce umyvadlo. Asi WC bez záchoda. Pelmeně nám přinesli ve velkých malovaných džbáncích. Plavaly v husté omáčce, či polévce. Byly dobré. Najedení a okoukaní jsme vyrazili zpět do turbázy. Cestou nás zastavila paní se dvěma kolem 12 let a ptala se, na kolik tak jedno naše kolo přijde. Když jsme si uvědomil, že na jeho nákup nebude stačit její celoroční plat, snížil jsem cenu na polovinu. Smutně pokývala hlavou o kluky odtáhla.