Zakarpatská Rus 1994: 9. den - Chust, Mukačevo, Šírava
Poslední den se již kola nevyndavala. Jediným jedoucím prostředkem
byl bus. Ten se musel nejdříve dostat z hlubokých údolí a Po Chustu přišlo na řadu daleko větší Mukačevo, které přeciť už jenom nevypadalo jako poslední díra světa. Auta snad převažovaly nad koňskými potahy. I místní restaurace se blížila našemu zvyklostnímu standardu. Dali jsme si většinou boršč. Dokonce nám jej přinesli s kopečkem zakysané smetany nahoře. Byl výborný. S velkým městem bylo poznat, že žebrající skupinky jsou odvážnější a daleko více neodbytnější. Nakonec bylo nutno opět zkousnout problémový hraniční přechod. Karty vydatně pomohly krátit čas. Náš směr na tom nebyl tak nejhůře. Horší to měli ti, co jeli na Ukrajinu. To byl bordel bez ladu a skladu. Pravděpodobně vyhrával ten, kdo dobře mazal. Cestou do kempu v Levoči jsme se zastavili na hrázi Šíravy a vykoupali se. Zbytek už byl standard. Byli jsme v podstatě doma a byl konec dobrodružství. |
rozbitých silnic opět jako
vždy na jih Zakarpatské Rusi. Silnice se narovnala ale až někde u Tjačivu. Naše první
zastávka patřila Chustu a místnímu tržišti. Zatímco v krámech bylo smutno, na tržišti
se přeci» od soukromníků dalo něco koupit. Ota si procvičoval svoji ruštinu a my
ostatní přemýšleli, jak dárek koupit. A hlavně kde. Vlastně to celé bylo obráceně.
Nejdříve se muselo zjistit, co vůbec mají. A pak se pokusit z toho vybrat. Nejméně příjemný
zážitek byl pohled na prodej masa. To se prodávala bez jakéhokoliv hygienického zajištění,
rovnou ze škopku na slunci. Muší ráj.