Dolomity 1995: 4. den - via ferrata Piz Duleda / Puez

Cesta do sedla Forc. Forces de Sieles (2505 m) umožňovala pohledy na všechny strany a byly velmi úchvatné. Začal nás trochu strašit čas. Do konce celé trasy zbývaly asi čtyři hodiny a cesta před námi byla ještě daleká. Museli jsme nadále poměrně přesně držet času. Na sestup do údolí Roa a dojití na křižovatku v místě zvaném Plan Ciautier (2263 m) jsem stanovil hodinku a další hodinku na výstup do sedla Panna Scharte.

Jak jsem stanovil, tak jsme také udělali. Nebylo možno zastavovat a odpočívat delší čas. To nebylo ostatním milé, ale uznávali, že času je málo. Po dvou plánovaných hodinách  jsme stanuli v sedle Panna Scharte (2447 m). Všichni už toho měli plné zuby a dožadovali se delší přestávky. To nebylo možné, ale abych zabránil vzpouře, deset minut na občerstvení dostali. Hrozně mi nadávali. Následný sestup ze sedla Panna byl nepříjemný. Nejenom že některé úseky byly jištěny jako ferrata, ale při sestupu padaly kameny. Bylo nutno dávat veliký pozor, smrdělo to. Ve chvílích rizika bylo nutno křičet, což se dělo. Zbylá úseky přes suťovisko k místu zvanému Font. Bianca (1875 m) a ještě dále k chatám na loukách Glatschalm (1902 m) byly ve znamení téměř úprku. Jako vedoucí celého zájezdu jsme si nemohli s Hankou R. dovolit utrhnout si kšandu hned první zájezd, museli jsme dojít na čas, to znamená kolem 18. hodiny. Cesta naštěstí ke konci nebyla nijak komplikovaná, ale furt se táhla a táhla a snad vůbec nezkracovala. U chaty M.ga Glatsch jsme narazili na silnici a mastili v závěru takovou sedmičkou. Moc času nezbývalo, každá minuta byla dobrá. Když jsme dorazili do Zanser Almu, bylo už po šesté večer, čas jsme prošvihli, ale ostudu neutržili. Bylo pouze deset minut navíc. Měli jsme toho však plné kecky. 

To nebyla VHT trasa, to byl VHT úprk! V hospůdce už čekalo pár našich lidí, ale byl to naštěstí pouhý zlomek. Mnozí další docházeli po nás. Navíc jsme byli první, kteří zdolali celou naplánovanou trasu. Ostatní totiž na Piz Duledu nestoupali a vzali to údolím Roa rovnou k sedlu Panna Scharte. Jiná skupinka to vzala také údolím Roa, ale udělala si aspoň přechod skalním sedlem Forc. de Mesdi (2597 m). Jak výstup do tohoto sedla, tak sestup probíhal v suti a bylo to údajně velmi nepříjemné kvůli padajícím kamenům. Lidí u piva přibývalo, ale také se docela rychle smrákalo. Nejvíce obav bylo o lidi, kteří šli jako my celou trasu. Nakonec došli, ale bylo 19:00 a tma. Měli toho ještě více plné zuby než my a mnozí z nich kulhali. Asi jsme to s délkou této trasy na závěr přehnali. Kromě vynechávání modrých ferrat do budoucna bylo naší další zkušeností, že vzhledem k převýšení nebude možné v Dolomitech pořádat trasy kolem 25 kilometrů! Příště v každém případě na ferraty a složitější!