Korsika 1999: 5. den - Golfe d´Ajaccio, Filitosa

Po obědě nás čekala návštěva megalitického osídlení FILITOSA, které všechny průvodci doporučují. Prohlídka u některých vyvolala zklamání: Ve skupince, se kterou jsem šel já, vyvolala dokonce hysterický smích nad tím, jak jsme se nechali napálit. Na tomto místě nebylo totiž vidět téměř žádný dolmen a menhir, vlastně nic moc kromě hromad kamení. Senzací tohoto místa bylo jakési megalitické opevněné místo. I toto místo je však na pohled pouze "hromada" kamení. Nezasvěcenec toho moc nevidí. Stála na cyklistická skupina "Amíků", kteří poslouchali nábožně průvodce, který jim popisoval něco, co nebylo vidět. Aspoň v maličkém muzeu bylo aspoň co vidět. Ještě ke všemu se začalo kazit počasí! To všechno dohromady bylo trochu moc. 

Při odjezdu z Filitosy dokonce poprvé zapršelo, byť krátce. Chtělo to rychle najít autobus, který měl být nedaleko. U  cedule na začátku vesnice Abbartelo, kde bylo místo srazu, však nestál. Ona se totiž ani žádná cedule s tímto jménem neobjevila. Nevidíce ceduli se většina z nás dál řítila směrem na Propriano. Téměř u hlavní silnice N196 jsme narazili na protijedoucí Jelínkovi. Také hledali bus. Tak kdo jede blběji? Byla už vesnice Abbartelo, nebo ještě nebyla? Obrátili jsme stroje a proti vichru šlapali zpět. To tedy byla otrava! Jak se ukázalo, začátek vesnice jsme původně odhadli dobře. Byl úplně na začátku, tam, kde jsme si mysleli, že má být. Cedule stále nikde, bohužel bus taky. Vyslali jsme spojku zpátky směrem k Filitose, ale ta se časem s nepořízenou vrátila. Samozřejmě vznikla spousta nápadů, jak situaci řešit. Smrákalo se a vítr stále více fičel. Když nápady téměř přešly v nesmyslnou realizaci, bus se objevil. Řidič se spletl a čekal jinde. Jak prostinké. Plni radosti ze shledání, že máme svůj dočasný domov opět pod svou správou a že nemusíme již vymýšlet žádné další konstrukce, kde přespat, jsme se naložili a vydali dál. Déšť začal houstnout. Bylo to o fous. Měli jsme za sebou 80 kilometrů.

Cesta od moře stoupala a průjezd městečkem Olmeto v ostrém srázu byl v pozdním večerním světle velmi působivý. Bylo to krásné "orlí hnízdo" v ostré skále. Pršelo stále více, na spaní venku není ani pomyšlení. Bůhvíkdy jsme zastavili v sedle Col de Eustache (900 m), popíjeli a doufali, že ráno bude moudřejší večera. Aspoň že ten den jsme si zajezdili, trať nakonec činila téměř 90 kilometrů.