Dolomity 2000: 1. den - ferráta Alfonso Vandelli / Sorapiss

Sestup na druhé, východní straně nebyl v podstatě již ferratou, i když na mapě jsou zakresleny křížky. Jenom ve dvou místech bylo jistící lano, ale nešlo o složité partie. Přesto byl sestup velmi nepříjemný, hole se velmi hodily, protože cesta v mnoha úsecích strmě klesala. Jestliže se na přechod úseku od chaty Sorapis-Vandelli až k bivaku Comici (2000 m) počítají tři hodiny, tak to platí. Je pravda, že jsme se chvíli vyvalovali na hřebenu Polpito (2354 m) na konci výstupu z ferraty, protože nás čas nehonil. V 15:00 u bivaku jsme se však rozhodli nepokračovat ve zdolávání ferraty C.Minazio, i když se nám zdálo, že máme času ještě stále dost. A dobře jsme udělali! Sestup od bivaku byl velmi namáhavý. Byl prudký, šlo se skutečně plné dvě hodiny, nohy ujížděly, lidé si sedali na zadky a dole toho měli plné kecky. Hole se chvílemi hodily a člověka zachraňovaly, chvílemi byly velmi na překážku a naopak vadily. Dokonce jejich přítomnost byla nebezpečná, protože spousta sestupových míst se musela slézat "na ruce". Sestup ani na chvíli nepřecházel v krátké rovinky, aby si nohy odpočinuly. Jak všichni na konci dne konstatovali, tak obtížný sestup jsme ještě v Dolomitech neabsolvovali. Navíc každou chvíli létaly kolem hlavy kameny. To proto, že cesta vedla v serpentinách těsně nad sebou, takže ti horní, když byli zvláště neopatrní, ohrožovali ty níže jdoucí. A to velmi často. Pokřik "Pozor, kámen!" byl až příliš často přítomen. Však také Honza Sklenička jedním koupil do hlavy, naštěstí mu pouze napraskla helma. Nepamatuji už velmi dlouho, že bychom se při sestupu řadili těsně za sebou, abychom se vzájemně méně ohrožovali. Celou dobu jsme čekali, kdy se úzký kuloár rozšíří, serpentiny prodlouží a aspoň trochu narovnají. Nic takového nepřišlo. Naopak v závěrečné části se cesta vklínila do ještě užšího kuloáru, i když už se šlo dole v lese. Touto "rourou" se muselo prolézt asi tak 50 metrů, kde přitom nebyla velká šance se před padajícími kameny schovat. Člověk musel akorát křiknout "jdu" a doufat, že ti nahoře počkají. Však jsme také my vepředu měli sevřené zadky. Naštěstí se nic nestalo, i když největší překvapení na nás čekalo v lese pod tímto rukávem. Už se zdálo, že jsme z nejhoršího venku, když se na nás seshora z lesa vyřítila sprška kamenů v mnoha směrech, takže bylo úplně zbytečné se vrhnout na nějakou stranu. Člověk musel doufat, že žádnou nekoupí. Však jsme se také ozvali a sdělili těm nahoře, co je to tam za blbce!