Dolomity 2000: 3. den - ferráta Ettore Bovero / Col Rosá/Tofana

Ferrata začala krátkým strmým nástupem mezi větvemi a klečí, přešla v krátký travers doprava a pak už se lezlo a lezlo. Kolmé lezecké úseky byly jenom na chvíli přerušovány krátkými plošinkami a méně strmými výlezy, které vzápětí zase přešly v kolmici a strmé stoupání pokračovalo. Ještě klika, že jsme dole nečekali. Někteří z naší desetičlenné skupiny lezli přeciť jenom pomaleji a za námi se vytvořil docela pěkný hádek lidských těl. Jak se ukázalo, skupina mladých Italů se vydala skutečně chviličku za námi. Měli jsme kliku.

Každé strmé stoupání musí jednou skončit a také skončilo, trasa přešla v krátké přechody přes skalní stupně. Vydechnutí bylo bohužel předčasné, vrcholek klenoucí se celou dobu lezení nad námi, nebyl konečný vrchol. Ten byl ve skutečnosti ještě o 100 metrů výše. Bylo potřeba prostoupit klečí. Nástup do posledního zbytku se hledal poněkud obtížně, neboť cesta v kleči vypadá, že se stále rozbíhá do různých směrů. Vůbec po zbytek cesty bylo nutno pečlivě kontrolovat postup. Zbylá část ferraty nemá již mnoho jisticích pomůcek. Bylo nutno sledovat puntíky, kudy vlastně cesta ve skalní stěně vede. To bylo asi to nejsložitější, protože tato část z hlediska lezení už byla jednoduchá. Místy byly zatnuté kramle. Poslední přehup a objevila se náhorní plošina. Bylo nádherné poledne, kolem 13. hodiny a tím pádem nebyl žádný důvod spěchat. Však jsme se také rozložili. Místo skýtá skutečně nádherné rozhledy do všech stran. Plošina samotná je zajímavá, přímo pod vrcholkem se dá vlézt do jeskyně. Vrchol byl důležitým strategickým bodem za války, při sestupu jsme narazili na poměrně rozsáhlou výstavbu opevněných míst.