Šlapárna jako za stara 2000: 1. den - Doupovské vrchy

Po dalších dvoustech metrech jsme konečně zjistili, že se blížíme teprve k druhém vrcholku na západní hraně nad Lestkovem. Na vrcholu poblíž kóty 638,8 m jsme se rozhodli sestoupit strmou strání dolů k vesnici. Šlo to ztuha, sestup vedl strmou strání, vysokou trávou přes kořeny, větve a kameny. Vláďa Svátek začal záhy protestovat kvůli pivu (a kolenům) a chtěl zpátky na cestu. Ukecali jsme jej. Vydržel a spodní cesta - tlustá plná čáry v mapě - se záhy objevila. Kvůli některým "neduživcům" jsme se rozhodli vykročit po ní. Vedla po hraně budoucí CHKO Střední Poohří (součást Doupovských vrchů asi) velice dlouhým zářezem. Byl tak dlouhý, že se znovu objevilo žbrblání, že jsme měli pokračovat nábližkami. Bylo však dobře, že jsme na ní setrvali. Některým z nás začaly odmítat službu nožičky.

Ve vesnici Lestkov už nikdo - snad kromě mne samotného - nechtěl pokračovat v trase výstupem na poslední kopec Mravenčák kolem zříceniny Egerberg. Důvodem byla únava a smrákání (17:00). Vepředu vyrazila skupina po silnici na Klášterec, donutili jsme jí, aby se vrátila,  že se jde směr Rašovice. Střečkovali a chtěli znát důvod, proč byli vráceni? Důvody byly dva. Po červené se dalo pokračovat stále mimo asfalt. Druhým důvodem byl částečně ne úplně doložený odhad, že přes Rašovice je to do cíle kratší. Ubytovna v Klášterci byla oběma směry asi stejně daleko. Vrácená skupinka chvíli mlela pantem, když jsme však v Rašovicích narazili na sympatickou hospodu, ztichly i poslední zbytky remcálků. Pivo je uklidnilo. Páni domácí byla velmi příjemná a nabízela nám ubytování na půdě, kde v létě přespávají vodáci. Když jsme opouštěli hospodu, bylo už šest hodin a tma. Našli jsme lávku přes Ohři a cesta odsejpala, protože byla osvětlená. Měla jednu drobnou chybičku, ubytovna proti Aquaparku byla až na druhé straně Klášterce a ještě trochu do kopce, čekaly nás téměř tři kilometry.

Do ubytovny jsme dorazili chvíli před 19. hodinou. Zabydlení a večeře proběhly v pohodě. Personál byl milý. Kolem 22. hodiny jsme obsadili společenskou místnost v ubytovně, holky si snesly peřiny, rodina Svátků obsadila gauč a Vláďa Janoušek na dvou místních mladících vyloudil kytaru. Skutečně jí do hodiny po slibu přinesli. Nestála za moc. Jirka Hora moc dlouho nehrál, nějak se unavil, ale pomáhal mu Franta Šíma a hlavně sám louditel, Vláďa Janoušek Po třetí verzi zlaté písně Pepy Nose Země je kulatá přišel málem o život. Po první verzi nám předvedl druhou, o něco rychlejší, a po ní třetí, s harmonikou. Pak ale "trucoval" a čtvrtou verzi odmítl hrát. Kolem půlnoci se dostavili majitelé kytary s dívčinou, která by obsloužila asi pluk. Alkohol jim ale moc nedovoloval hrát, přesto jsme jim slušně zatleskali za pár "povedených" skladeb. Když se však podruhé chystali obšťastnit nás písní "Naše malé blues", což znamenalo riziko poslouchat dalších 30 minut improvizovaného vymýšlení, slušně jsme je vyprovodili. Byli velmi slušní. Tím skončil večer.