Pyreneje 2000: 5. den - la Bigorre, Cirque de Gavarnie

Cestou na nás koukalo nevěřícně několik svišťů. Vnitřek kotle působí skutečně impozantně, a to ještě třítisícové vrcholky ležely v mracích a nebyly vidět. O tom všem můžeme svědectví podat, neboť nás žádná lavina nezavalila. A že na cestě po nich byly stopy vidět. V létě však bude lepší se návštěvě tohoto místa vyhnout. Musí tu být hrozně narváno. Dostat se totiž do bezprostřední blízkosti vysokých skal v případě Cirque de Gavarnie je bezproblémová záležitost bez větších stoupání. Takže tu určitě táhnou procesí, což dosvědčil z jiných vyprávění Vláďa Rybář. Dokonce komu z návštěvníků se vůbec nechce chodit, může do kotle dojet na koni nebo na oslovi. To je teda mastňáctví! Také proti nám taková manželská dvojice jela. On vepředu na polokoníkovi jako kovboj, za ním mamina, kterou to viditelně nudilo.

V poledne se počasí umoudřilo, vylezlo slunce. To byl příjemný náznak, že odpolední bikerská záležitost bude příjemná. Cesta vedla údolím VALLÉE GAVARNIE ** podél potoka Gavarnie mezi vysokými horami stále dolů s kopce až do cíle v městečku Ayzac (cca 50 km). Cestou byl k vidění za denního světla noční osvětlený most u městečka Luz-St. Sauveru, městečka, kam jsme měli původně dorazit po sjezdu z Tourmaletu. Bohužel všechna lázeňská městečka v údolí byla ospalá, protože byl svátek. Škoda! Vypadala velmi malebně, ať už jde o Gédre (viz fotografie vpravo), Luz-St. Sauveur či Argelés-Gazost. Bohužel byly zavřené i krámy, což nám  vytvořilo vrásky na tváři, neboť docházely zásoby vína. Nezbývalo než doufat, že tentokráte navečer zaparkujeme tak, aby byla hospoda na dojití. Čekal nás totiž další noční přejezd až do baskického městečka St.-Jean Pied-de-Port (cca 150 km), kam jsme dorazili asi kolem 20. až 21. hodiny a bez větších skrupulí zaparkovali téměř v centru. Parking vypadal jako autobusové nádraží a byl na něm klid. Vzhledem k tomu, že ještě nebyla tma, vydali jsme se na prohlídku města s hlavním cílem zakotvit v nějaké hospodě. Někteří vyrazili dokonce na tak důkladnou prohlídku (plánovanou na druhý den dopoledne), že v průběhu dalších hodin hovořili o zbytečnosti se v tomto místě již déle zdržovat. Já jsem zapadl bez většího rozhlížení s Reifovými do první hospůdky ve staré části města, která nám připadala hodně "baskicky". Personál nebyl moc vlídný. Trochu to vypadalo, že v této ryze domácí hospodě nejsou cizinci vítáni. K jídlu nám odmítli cokoli dát, ale víno přinesli. Vstřícní však moc nebyli. Posléze si přisedl ještě Aleš s Jitkou, ale dalším zájemcům z našich řad již vstup zamezili. Ani ne za hodinu začali dávat najevo, že bychom mohli vypadnout. První setkání s Baskickem nebylo moc příjemné, i když v okamžiku našeho odchodu se najednou místní mužové u pultu začali tvářit mile. Bůhví proč. Naštěstí  to nebyl poslední podnik na světě a tak jsme se všichni sešli v baru poblíž busu. K vínu jsme měli možnost ověřit si místní specialitu: ovčí/kozí tvrdý sýr s černým (borůvkovým?) džemem.