Cesta končí v Bayonne **, v jednom z velkých měst této oblasti, kdysi centru Aquitánie. Nám Čechům název města moc neříká, leč vězte, že zdejší železáři vymysleli světoznámou věc, která se podle jejich města zove v celém světě bajonet. Město na soutoku dvou řek Nive a Adour bylo sympatické a místní katedrála Ste-Marie velmi hezká. Při pokračování podél řeky Adoure bylo znát, že se blížíme mořským vodám. V ústí řeky Adour kotvili námořní lodě. Bayonne patří k velkým přístavům na pobřeží Atlantiku a v minulosti hrál důležitou roli, zvláště v napoleonských válkách. Mysleli jsme si, že Atlantický oceán je za humny, ale cesta ještě pěknou chvilku trvala.

Pláže byly hodně pusté, pouze pár přihlížejících lidí na více místech podél pobřeží přihlíželo, jak trénují surfaři (samozřejmě v neoprénu). Dohledávání busu však nebylo úplně jednoduché a poprvé byly uvedeny do činnosti mobily. Bus nezaparkoval tam, kde jsme předpokládali. Nešlo to. Pobřeží v blízkosti Biarritzu je totiž skalnaté a ne ploché, jak jsme si naivně mysleli. Takže popojíždění busu podél pláže a hledání vhodného místa nebylo vůbec jednoduché. Téměř všem účastníkům zájezdu však pomohla náhoda, intuice, štěstí a možná i chytrost takže, byť postupně, bus všichni dříve či později našli. Parkoval na pláži zvané Chambre d´Amour. Ti, co dorazili pozdě, po večeři narychlo vyjeli na kolech na prohlídku centra Biarritzu. Mondénost tohoto střediska šlo na začátku května odezírat pouze podle honosných hotelů, lázeňských budov, kasín a sortimentu obchodů. Lidí zde bylo málo. Představa plné Grand Plage přímo v centru města ve mně ovšem spíše vyvolávalo osypky. V plné sezóně bych zde nechtěl být. Původní představa, že si zde dáme něco na zub v restauraci, padla. Moc lidových podniků tu nebylo a do hotelu se nám nechtělo. A tak všichni vybalili zásoby sýrů, uzenek, oliv a vína a konečně jsme si pořádně zazpívali. Z hlediska režie zájezdu by bylo lepší Biarritzem pouze rychle na kolech projet a zaparkovat někde stranou. Holt všechno se nevydaří.