Já jsem se již u divadla odpojil a kráčel si svou trasou, která nakonec vyšla cca 2 hodiny 30 minut. Aleš P. šel se zbytkem skupiny téměř o dvě hodiny déle. Jenže se ukázalo, že skupina záhy odbočila na kafe a nakonec si dala dokonce oběd. Tím se jí prohlídka natáhla minimálně o hodinu, kterou jsem na ně také čekal. Měli jsme totiž sepnutá kola. Ve 13:45 mi procházející Reifovi řekli, že mi Aleš vzkazuje, že ve 14:00 budou venku. Přišli ve 14:45! Samozřejmě že již neměli tendenci jít na společný oběd, jak bylo domluveno. Oni spokojení, protože měli výtečný oběd, a já hladový jsme vyrazili zpět, opět se proplétající hnusnou dopravou. Celou dobu mluvili o to, že se mnou půjdou na oběd, ale mluvili stále o chuti na zmrzlinu. To nešlo dohromady. A tak jsme jezdili křížem krážem městečkem Lido di Ostia ve snaze vyhovět oběma tendencím. Byla to marná snaha. V jednom případě, kdy gelateria byla hned vedle restaurace, ten den prostě nevařili. Asi měli náročnou noc. V druhém případě restaurace zavřela dříve, než jsme si to stačili rozmyslet. A tak jsme nakonec skončili - hádejte kde - v gelaterii. Aleš mně vnutil zmrzku za tisícovku a Vláďa K. kafíčko a pak se vedle mne nípali v pohárech desetkrát dražších spokojeni, že mne konečně umlčeli a že neblahé martýrium s čekáním na ně je zapomenuto. Jo, nechoďte s pány na led! A tak jsme využil své výhody tvůrce těchto stránek a řádně je očernil. Mé martýrium je aspoň takto zaznamenáno na dlouhá léta do budoucnosti. Jakou jinou zbraň má chudý literát v boji proti krutým měšťákům? Hehe!

Na pláž jsme se vrátili až kolem páté hodiny. Ostatní se koupali a opalovali. Jako jedna z posledních skupin jsme se vrhli do vln a zahráli si volejbal. Pod vedením profesionálky Ivany K. jsme slavně prohráli a šli na večeři. Po ní se měl bus přesunout blíže k Lido di Óstia, neboť jsme v oplocení pláží objevili bránu, kterou nemohl nikdo bryskně spravit. Tak moc byla rozbourána. A zatímco ostatní dojídali, já a Marie S. jsme se rozhodli dojet si na lepší večeři do blízké vesnice. Marie chtěla lasagne a já cokoli dobrého, když jsem v poledne byl neúspěšný. A tak jsme jeli jeden kilometr, druhý, třetí ... a Marie to vzdávala, neboť na pobřeží nebyly restaurace, kde dělaly lasagne. Místo toho jí podstrkávali fetucine, ale Maruška trvala na svém. Buď lasagne, nebo nic! A tak jsme jeli dál a dál a lasagne jsme našli. To už jsme měli v nohou šest kilometrů a smrákalo se. V restauraci samoobslužného typu si Marie objednala své vyvolené lasagne a já si dal svoje zamilované mušle (moulle). Ani nevím, jaký měly název. Byly výtečné. Tolik, že Marie odložila v půli svého jídla příbor, odstrčila lasagne a šla si také koupit mušle. Přitom mi svoje původní jídlo stále nutila. Ale já moc nemohl. Tak je sbalila do papíru a vydali jsme se zpět. S plnými břichy. Nejenomže jsme museli ujet v temné noci šest kilometrů nazpět, ale ještě další, neboť autobus se mezitím posunul dál na nové, vyhlédnuté místo. Dojeli jsme však v pořádku - jak jinak -, ale byli rádi, že už máme nacpaní dalších osm kilometrů navíc za sebou.

Ukázalo se, že bus dojel jenom krátkou chvíli před námi. Ten večer se na kytary nehrálo, neboť muzikanti měli zničené prsty z minulé noci. Jenom se kecalo. Aspoň ti, co měli ještě nějaké síly. Většina lidí však velice rychle zmizela do přírody a na pláže a tak jsme zůstali pouze tři chlapy v chalupě: Karel Z., Aleš P. a já a vedli jsme veledůležité řeči o lidských hodnotách.