Apeniny 2001: 8. den - Etruskové

Stejně tak postupně, jako jsme se sjížděli, jsme i opouštěli náměstíčko. Všechny pohledy mířily k obloze. Zbývalo nám do cíle asi deset kilometrů, ale cesta ze Sutri bohužel vedla celá do kopce. Nedala se tedy moc uspěchat. Cíl u jezera Lago di Vico byl téměř o 200 metrů výše (507 m n.m.). Bohužel krápat začalo ihned po výjezdu z města. Někteří se schovali, jiní bez ohledu na vodu šlapali. Všichni po čase pochopili, že se vodě  nevyhnou. Po silnicích se valily potoky. Naštěstí projíždějící auta byla docela ohleduplná. V Ronciglione (442 m) byli už všichni mokří na kost. Voda volně vytékala z bot. Naštěstí při hledání busu podél jezera Vico déšť ustoupil, takže aspoň závěr jízdy byl poněkud ohleduplnější. Bus v jezerní vesničce Punta del Lago nebyl a tak jsme pokračovali podél břehu dál a dál. Náš domeček na kolečkách stál téměř na konci jižního pobřeží, až na západní straně, kde byl poměrně dlouhý a volný přístup k vodě. A také poměrně hodně lidí u vody v době našeho příjezdu. Maruška nás vítala s otevřenou náručí a divila se, jaktože jsme zmokli. U jezera bylo celý den sucho. Na rozdíl od nás se ten svezla šestikolovým vozidlem. Kousek níž si brnkal italský kytarista. A zatímco Maruška stále kroutila hlavou nad naší smůlou, mraky nad jezerem se zatáhly a do 30 minut začalo lít. Kytarista dávno zmizel. Po večeři už byl od vody klid. Té horní. Nad jezerem se rozestřela černá obloha plná hvězd a my využili přilehlou a opuštěnou vinárnu. Na její venkovní verandě jsme zasedli ke stolům a uspořádali si další hudební večírek. Karel Z. nám udělal profesionální světlo a odešel spát. Jeho žena musela časem profesionálně světlo opravit. Jojo, byl to moc hezký večer. Úplně na konci si Bobo F. dovolil mimořádně jenom hrát a poslouchat mizivý zbytek zpěváčků. Prej se to hezky poslouchá.