Apeniny 2001: 11. den - Assisi, Perugia

Na závěr jsme si nechali ASSISI, kterém jsme věnovali celé dopoledne i kousek odpoledne. Koneckonců šlo o jedno z význačných poutních míst spjatých se svatým Františkem, který, kdyby existovala, by asi skončil v hitparádě na prvním místě. Největší památkou je chrám zasvěcený "chudáčkovi". Tak se aspoň Františkovi dlouho říkalo. Sestává ze dvou pater, dolního chrámu v románsko-gotickém slohu a horním chrámu v čistém gotickém slohu. Uvnitř chrámu se nesmělo fotografovat a vůbec zde panovaly přísné mravy. Nejvíce to asi odnesl Jirka H., který musel půjčit Věrce své kalhoty, aby se dovnitř vůbec dostala. Pak se v jejích pidikalhotech krčil polonahý někde v koutě, neboť nemohl dopnout oblečení. Možná někomu připadal jako zvrhlík. Oba dva chrámové prostory jsou nesmírně barevné. K malířským hvězdám zdejších zdí patří dva mistři, Cimabue a hlavně jeho žák, Giotto se svým seriálem o životě Františka. V kryptě jsou uschovány ostatky "chudáčka", které vypadají velmi dobře zabezpečené proti nenechavcům. Kolem něj jsou náhrobky jeho druhů. Nám bezvěrcům je život či spíše legenda o jeho životě poměrně neznámá, ale na místě si stačí koupit knížku. Ke koupi je totiž i česká verze. A pak už se dočtete všechno možné. Jak kázal zvěři, zvláště ptákům, rozdával vše, co měl. Co je méně známé, že zcestoval vlastně téměř celý tehdejší známý svět. To znamená oblast Středomoří.

Od chrámu jsme došli po hlavní třídě San Francesco - jak jinak - na hlavní náměstí s kostelem Tempio di Minerva, což je takový středověký kostelní bazmek smontovaný z římského chrámu. K největším atrakcím patřil i současný flašinetář, který však neměl flašinet, ale jakýsi prapodivný stroj, který připomínal nejvíce kombajn na obilí. Ostatní se zasekli a já se vydal sám, nahoru k pevnosti Rocca Maggiore. Zbyla z ní především dlouhá uzoučká zeď tak na výšku a šířku člověka, kterou se procházelo z jedné věže na druhou. Z těch byl čarokrásný pohled na celé spoletské údolí pod Assisi. Odtud jsem podle rad průvodců sešel k další katedrále San Rufino. Ten byl velmi prostinký. Zajímavá byla jeho podlaha na mnoha místech prosklená. Takto byly návštěvníkům zpřístupněny staré základy stavby. Pokračoval jsem k poslední význačné památce, katedrálnímu komplexu Santa Chiara, který je "domovem" jiného svatého, tedy svaté - Kláry. Ta je podle mnohých "turisty" neprávem opomíjena, neboť je stejně tak svatá jako Francek, se kterým společně prosazovali podobné myšlenky. V kryptě jsem si prohlédl kamennou rakev, ve které bylo po mnoha letech nalezeno Klářino tělo. Procházel jsem se spodními uličkami města, kam nedorazilo harašení turistického národa. Za kostelíčkem S.Maria Maggiore jsem zalezl na polooficiální parkoviště a prohlídku jsem si zpestřil baštěním prvních třešní.