Dolomity 2001: 1. den - feráta Alpiniweg/Strada degli Alpini

Zkoušeli jsme mobilem zjistit, kde Bedřich je, ale mobil nebral. Rozhodli jsme se sestoupit a stále mu zkoušet volat. Sešplhali jsme pomocí jištěných pomůcek do nižšího sedélka Elferscharte, kde následoval sestup prudkým kuloárem do údolí Vallon d´Sentinella zvaného též Penkar po cestě č. 124. Díky mokrému sněhu nebyl sestup až tak nebezpečný, přestože to klouzalo. Mnozí šli velmi opatrně. Na hranici sněhové pokrývky asi ve výši 2200 metrů jsme se zastavili a čekali na manžele Nývltovi, kteří se při sestupu hodně zdrželi. Kolena! Bezvýsledně jsme zkoušeli zjistit, kde Bedřich je. Telefon nebral. Na trati však byly hluchá místa. Pro další sestup jsme zvolili neznačenou cestu (aspoň na starých mapách) přes oblast Anderter Aum, což byl v podstatě padák podél suťového koryta až k chatě al Fondo Valle. Mnozí "plakali". Tady už dostala zabrat kolena kdekoho. První z nás skutečně nakonec stihli dojít do 18. hodiny, času návratu. Většina dorazila s malými odstupy. Na místě už čekala skupina kolem Hrabánků, která to u chalupy Zsigmondy-Comici otočila. Kvůli kolenům. Och, ty kolena!

A začal horor! Bedřich byl stále nedosažitelný a čas utíkal. O jeho horší fyzické připravenosti nás informovala také skupina Hrabánek a spol. Sami byli udiveni, že se vydal za námi a navíc sám, když měl údajně téměř dvouhodinové zpoždění. Pokud tomu tak bylo, mohli jsme jej očekávat až ve 20:00 a to byla již doba tmy. Čekání busu jsme nejdříve prodloužili do 19:00, pak ještě o 15 minut. Poté Zbyněk Stružka zůstal na místě a zajišťoval informace pro horskou službu, tzn. popis Bedřicha a jeho oblečení. My, zařezaní, jsme odjeli zpátky do hotelu na večeři, neboť na místě jsme nemohli ničemu pomoci a personál odmítal dále dobu večeře odkládat. Probíhala ve stísněném prostředí. Hoteliérka nás blíže seznámila s praxí horské služby. První akci bylo od nich možno očekávat až za rozbřesku kolem páté ranní. To samozřejmě vyvolalo představy, jak případně  Bedřich nahoře přežije několik hodin mrazu? V okamžiku, kdy se členové horské služby vzájemně domluvili a rozhodli, že v pět vyráží, se Bedřich ozval. Volal z jakéhosi hotelu Klaus s tím, že odjezd busu minul asi o 10 minut. Přišel dolů údajně v 19:30 a když neviděl bus, vydal se pěšky směr hotel. Musel tedy urazit ještě aspoň 5 až 6 kilometrů, protože poprvé volal až někdy mezi devátou/desátou. Mobil použít nemohl, neboť si jej vybil. Jak minul restauraci v Dolomitenhof, kde na něj čekal Zbyněk, není moc jasné.

Po těchto zprávách se znatelně zlepšila nálada a mohli jsme se pustit bez obav do dalšího vrcholu - alkoholu.