Vývoj prvního dne nevěstil nic dobrého. Od rána poprchávalo. A tak
se čekalo, jestli více k polednímu se nebe aspoň trochu neumoudří. Mezitím se řezalo
dříví. Počasí se však nelepšilo. Po 11. hodině jsme nasedli na kola a vyrazili. Asi
kilometr za Alešovou chatou ve vesničce Zlatý kopec se většina oddělila a jela po lesní
cestě. Honza Crha a já (Jirka M.) jsme vyrazili po silnici.
Pokusil jsem se v dešti o fotografii peletonu. To jsem ještě netušil,
že ten den to bude na kolech poslední. Asi po dvou kilometrech jsem zjistil, že mi chybí
pas a rychle jsem se vrátil. I když jsem to do kopce mastil, skupinu jsem již nedostihl.
Bylo to trochu nedorozumění, protože Aleš nebyl ráno u debaty, že v sajrajtu se nejdříve
pojede na Boží dar do hospody a tam se uvidí, co dál. Aleš naopak skupinu zavedl v lese
přes hraniční přechod, což jsem při stíhací jízdě netušil. Na Božím daru jsem
nejdříve projezdil všechny hospody a zjistil, že z našich lidí nikdo nikde. Na projíždějící
automobilisty jsem musel působit jako zjevení, neboť jsem po vesnici pojížděl v krátkých
kalhotách, zatímco venku při prudkém větru bylo skoro na nule!
Sedl jsem si do radničního sklípku, dal si oběd a čekal. Neb jsem si
říkal, že v té sibérii nemohou moc dlouho jezdit. Asi po hodině jsem se zvedl, protože
mi začala být zima - v hospodě nijak zvlášť netopili. Bylo něco mezi 14. a 15.
hodinou a já se vydal zpátky do Zlatého kopce. Bylo to o fous, neboť v té době ostatní
dorazili na Boží dar, ale našli jinou - údajně skvělou - hospůdku, kde bylo krásné
teplo. Smůla. A zatímco já jel dolů s kopce a mrznul jako preclík, několikrát se
zastavoval a máchal rukama, abych vůbec dojel, banda si seděla v teploučku.
Na chalupě jsme si krátil čas čtením asi 30 let staré detektivky.
Kolem 17. hodiny přijely holky a obsadily kuchyni. Byly zmrzlý jak drozdi. Tak jsme s
sebou odprejsknul do ložnice, odkud mě za chvíli vyštípaly také, neboť si musely ukázat
spodní prádlo přichystané do Apenin. Honily mne jak nadmutou kozu, zatímco pánské
osazenstvo koukalo na Božím daru na mistrovství světa v hokeji v televizi.
Když dorazil zbytek skupiny, udělal se oheň a upekly se na něm
kotlety. U ohně se dalo občas stát, když moc nelilo, vegáč to ale nebyl. Večeřelo se
v kuchyni a kdekdo se přejedl.
Nedělní dopoledne probíhalo téměř na vlas stejně jako sobotní. Čekalo
se na pozdější hodinu, i když bylo jasné, že nic nerozhodne. Řezalo se dříví a já
s Reifovými balili a jeli domů. Podruhé jsem již omrznout nechtěl. Holt jsem počasí a
hory kolem čarodějnic podcenil.
Loděnice 2001 / Berounsko
O týden později se téměř stejná parta setkala, i když nejela spolu. Blížily se
Apeniny a tak všichni trochu trénovali v oblasti Karlštejnska.
Hanka Z. jela se svými kolegy již od brzkého rána s cílem projet Srbsko, další pětice
vyrážela před polednem od Znamenáčků z Černošic a Alešova parta z práce vyrážela
od Loděnice chvíli po poledni. V době asi kolem jedné se potkala nejdříve skupina z Černošic
s Hankou Zelenou v restauraci v Srbsku u řeky. Začalo bohužel pršet a tak jsme museli
opustit venkovní zahrádku a vlézt dovnitř. Asi o dvě hodiny později se parta kolem
Karla Z. setkala v cukrárně v Loděnici, kam přijeli lidé kolem Aleše pěkně hnusně
zmazaní od bláta.
|