Na chatě Treviso jsme nakonec byli velmi brzo. Již tu seděla spousta našich lidí. Čekali na poslední divadlo toho dne: lezení tří odvážlivců sportovní ferratou Canalone. "Jen" 50 metrová cesta byla odvážně vedena na ostrohu skalky kousek nad chatou. A zatímco Petr P., Zdeněk I. a Aleš P. začali lézt, zbytek se napájel pivem. Někdo koukal, někdo zalezl do příjemného prostředí uvnitř chaty. Vládla pohoda. Věděli jsme, že enormně dlouhou trasu jsme zvládli s prstem v nose (když pominu minimum zastávek). A pak to nenápadně začalo. Na začátku jsme seděli v chatě dva, já s Vláďou Kozákem. Pak přišla Maruška, Olina a ještě o chvíli později Hanka R. Někdo nalezl kytaru a nutil Vláďu zahrát. Kvůli tomu jsme obsadili takovou sluj v místnosti, zvláštní a velmi příjemný výklenek. A Vláďa začal. Venku část lidí odcházela k busu, část přicházela k nám. Tři odvážlivci byli ještě někde ve stěně. Od muziky se samozřejmě nikomu nechtělo a tak jsme natahovali čas odjezdu až do poslední minutky. Vlastně jsme rozhodli o nové době odjezdu. Místo 18:00 až v 18:30. Na toto prodloužení jsem ráno myslel, leč zapomněl to paní Stružkové sdělit. Nyní jsem tedy učinil nezodpovědně toto rozhodnutí o své vůli. Z chaty jsme nakonec vyrazili až v 18:00, a to jsme se museli ještě dost přesvědčovat. Samozřejmě rozjaření. To už naše řady rozšířili i tři zmínění lezci. A se zpíváním se pokračovalo i při sestupu. Aby to ladilo s pochodem v serpentinách, zpívala se jedna pochodová píseň za druhou. V okamžiku, kdy jsme sešli na širokou cestu vedle potoka T.Canali, jsme se rozhodli přetvořit hada v pochodující a zpívající těleso. Drze jsem se postavil do čela této bujaré party, abych jako milovník vojenského života vdechl také kus této poetiky do smíšeného sboru. Ne že by se mi to beze zbytku podařilo. K mému udivení nebylo tolik práce s holkami, jako s Honzou Sýsem. Zato byl velkým rezervoárem pochodových písní. Nakonec jsme vybrali tři písně, které jsme znali nejlépe a ty dokola nacvičovali. Bylo nutno srovnat vše do latě. Slova, noty, rytmus a nohy. A takto jsme si to skutečně přihasili až k busu téměř hodinu vyřvávající na italské lesy. Snad nás toto divadlo zachránilo od kožených pohledů našich kolegů.