Kvůli poměrně dlouhému dni, který pro některé skončil až po páté ráno, jsme se všichni byli schopni vydat na cesty až ve 12:00. To už byla hodina, která byla stanovena jako mezní. To už mezi námi nebyl Martin Dresler, který odešel spát mezi posledními a ráno vypadnul. Choval se na rozdíl od ostatních velmi střídmě. Řídil. Ostatní ne. Však také ráno v chalupě z papundeklu bylo slyšet různé nedochvilné lidičky, kteří už by nejraději vypadli z chalupy kolem 7. ranní. Zlobili. Nebylo kam spěchat. Celou noc lilo. A protože lilo i předchozí dny, byla půda rozmáčená, nevlídno. Stálo to za pendrek.

Hned na začátku jsme se začali dělit. Menší skupina chtěla vyrazit podél Klínového potoka nahoru, snad ve snaze dosáhnout bufet. Většina se domnívala, že ten bude zavřen a chtěla hledat hospodu směrem na Tetřeví boudy. Honza M., který se mezi námi poprvé objevil v tomto čase, garantoval téměř na 100 % Zlatý Mlýn. Větší polovina vyrazil po zelené kolem Hříběcích bud dál na Tetřeví a bůhví kam dál. Menší polovina začala stoupat po silnici ke Klínovému potoku. Mezi oběmi skupinami zůstal nerozhodně stát Petr a Jarka. Samozřejmě že jsme pozorovali jejich hýbání duše. Nevím, čím názor vyhrál, ale přidali se k větší skupině. V okamžiku, kdy jsme opouštěli parkoviště a byli na začátku stezky k Hříběcím boudám, se otočila i menší polovina a šla za větší. Zdůvodnění: Neměli mapu a nebyli si jisti cestou podél potoka. Po tomto intermezzu se už vlastně nic podstatného nestalo. Přestože bylo nevlídno, nebyla zima. Všude cestou bylo zavřeno. Na horách snad kromě nás nebyl nikdo a chataři neměli tudíž důvod otevírat výčep. To jsme zjistili hlavně na Zlatým Mlýnu. Vykoukla na nás chrchlající majitelka a to bylo vše. Dav chtivých piva, ale i jídla pravil, že na horách evidentně vše zavřeli a musíme tudíž hledat restauraci v údolí. Otočili jsme své kroky a naším dalším cílem byl Dolní Dvůr.

To byla dobrá trefa! Našli jsme dobře vypadající restauraci a zkysli v ní minimálně hodinu. Nebylo zase až tolik hodin do konce pochodu. Odhadem jsme měli jakous takous rezervu do 17:30. Tož jsme po třetí vypadli z restaurace, která měla na vše jednotné ceny. Hotová jídla 65 Kč, minutky cca 90 Kč.

Po silnici vedoucí ke Strážnému jsme potkali podobnou skupinu jako my, která ovšem scházela s hory, zatímco my se do ní vraceli. U spodní stanice vleku ve Strážném nastala diskuse. Jdeme do hospody? A všichni? Nakonec jsme všechny zlomili. V té chvíli nás opustila Olina Znamenáčková, která musela domů.

Větší skupina šla šikmo do hospody u horního parkoviště, maličká skupinka šla kolmo po sjezdovce do bistra u horní stanice vleku. Ta měla být přítulnější. A byla. Nevím, proč v restauraci u parkoviště již delší dobu pořádně netopí. Je tam nevlídno! V bistru bylo naopak velmi příjemně. A místo jednoho ferneta jsme si dali dva, pak tři, i ti, co na začátku nechtěli. Když jsme byli někde mezi 4. a 5., tak do bistra vpadla druhá skupina. A byl čas k odchodu.