Dolomity 2003: 3. den - via ferrata Rio Secco / Salurn / Lagorai

Snídaně se nepovedla. Nebylo dostatek šunky a sýra. Vedení hotelu se nakonec kálo tím, že všem účastníkům zájezdu věnovalo po láhvi místního sladkého likéru. Přestože hotelový bar již nebyl v provozu, našli jsme s Pavlem přesto ještě jeden otevřený bar ve Folgarídě kvůli rannímu kafíčku. A zase se jelo. Čekal nás náročný den - organizačně. Zbyněk S. jej zjednodušil tím, že se s VHTisty dohodl, že je vysadí na úpatí pohoří Nonsberg v městečku Mezzocorona. Výjezd z údolí Val di Sole však trval téměř hodinu a sluníčko dávalo vědět, že jsme podstatně níže. Dole v Itálii bylo ještě "léto". Však také Jirka H. slízl obdiv účastníků zájezdu, neboť se vydal k lanovce na vrchol pohoří Nonsberg/Mendelkamm zahalen téměř do zimního oblečení. Zbyněk se držel této skupiny a ferrátisté pod "mým" vedením odjeli hledat nástup ferraty Rio Secco. Nakonec to nebylo tak těžké. Narazili jsme na něj bez větších brikulí. Díra, pár domků s restaurací, se jmenovala Cadino (224 m). Aspoň to říkal nápis na autobusové zastávce. Příchod k ferrátě byl hned vedle zastávky. Postupně jsme se podle rychlosti oblékání courali k ferrátě, zatímco já čekal na příjezd Aleše s Jitkou. Než se oba zapnuli do všech psích postraňků, všichni ostatní byli už vysoko nad námi.

Jejich náskok před námi se ztenčil tím, že nás bylo jako psů a postup lidského hada ve stěně byl velmi pomalý. Zvláště když odpovědný lezec Pavel H. se snažil lézt čistě. Ostatní se také vzájemně volali k tomuto typu lezení do té doby, než jsem s klidem velitele zvolal: "S.... na čistotu, ať už jste na hoře!" Stěny totiž byli značně olízalé od těch, co tu byli dávno či nedávno před námi. Bylo vidět, že lezení "Suchou řekou", což byla skutečně suchá skalní průrva zaplňovaná vodou asi jenom brzy z jara, byla velmi oblíbená. Občas nebylo čeho se chytit. I "čistí" lezci nakonec použili lano.

Ferrata překvapila skutečně řadou velice pěkných lezeckých míst, jejichž překonání vyžadovalo značnou sílu v pažích. Dana S. v jednu chvíli vypadala, že se snaží mermomocí vyrvat skoby ze skály, jak zatínala veškerou energii. Na trati odpočívali malé hloučky našich lidí, kteří se soustřeďovali na překonání dalších úseků. Nebylo to vždy lehké. Jak se také později ukázalo, ne všichni dolezli. Někteří využili sestupu ve dvou třetinách trasy suché vodní trati a vrátili se jištěnou turistickou cestou zpátky. To je vždy nutno ohodnotit jako odpovědný čin.