Mikuláš 2003: 2. den - cestou necestou do Josefova dolu

O poznání chytřejší jsme postupovali po druhé hrázi směrem na sever, když nám Petr B. ukázal rukou údolí Josefova Dolu a místo, kde je zhruba Martinova bouda. Znamenala to sestoupit do údolí a ztratit výšku. Padl alternativní návrh držet se vrstevnice a cestou necestou bez jasné znalosti dostat se k Martinovi seshora. Ideální stav pro hlasování! Pro cestu dolů bylo 6 lidí, pro cestu horem taky 6. Kvůli plichtě jsme se nemohli pohnout. Rozdělit se nešlo, protože postavení chalupy Martina D. znal jenom Petr. Začalo vzájemné přesvědčování. Nakonec jeden z těch, kdo chtěli jít dolů, změnil názor. A tak proběhlo revizní hlasování. Pro jít horem bylo 7 lidí. Skupina, která chtěla jít dolů, se nechtěla s výsledkem smířit. Nejvíce omítala demokratickou volbu Jitka. Dokonce navrhnula neřídit se většinovým názorem. Označili jsme ji za anarchistku. Ostatní z prohravších taky pyskovali, ale uznali, že většina měla holt jiný názor. Nemínili se s takovým stavem smířit po celý den. V jeho průběhu se snažili domoci další revize tím, že hlasování bylo podle nich zmatečné, protože nás nebylo 12, ale ve skutečnosti 13! Naštěstí jsme byli hodně daleko od místa poslední volby. Stoupali jsme ke Kristiánovu hledajíce další a další necesty. Na jedné nejasné lesní rozdvojce došlo dokonce k rozdělení skupiny a chvíli to vypadalo dost neřešitelně. Nakonec jsme se srazili, protože Petr B. byl stále jediným člověkem, který znal cíl. Šli jsme vodními koryty, přes Jelení potok a polomy, až jsme se dostali k jakési neznačené skále s vyhlídkou. Vůdce Petr kritizoval postup stále. Nelíbilo se mu hlavně to, že musí vést skupinu směrem, pro který nehlasoval. Ostatní neúspěšní účastníci voleb při prostupu nepříjemným terénem vzpomínali na široké rovné cesty a varovali před ubíhajícím časem. Mezi největší panikáře vůbec patřil Pavel H. Ten snad lkal na každém kroku. Důvod? Nedostatek času!

Za remcání, mrmlání, pocitů nespokojenosti a slovech o blbosti a přituhujícího vodního sloupce, a také telefonických zpráv od Táni, že nám jdou naproti, jsme na hřebeni (Dlouhá seč) konečně narazili na asfaltku! Petr hudral, že jsme vylezli zbytečně vysoko, že jsme u Martina už dávno mohli být. A pak jsme na kraji lesa narazili na první otevřenou hospodu, o které místní znalec Petr B. neměl vůbec tušení. To už jsme byli na kraji Josefova Dolu, v místní části zvané Peklo. Samozřejmě že jsme do putyky nalezli. V té chvíli dost pršelo. Hostinská nás pustila do "salónku", kde asi zrovna bouchla kamna a moc teplo nebylo. Česnečku si dali téměř všichni. K Martinovi jsme se díky tomu dostali až o hodinu později. Uprostřed rozdělané sednice seděl Pavel H. a konzumoval zásoby pana domácího. Martin nám hned začal nabízet grog. To byl problém. Společensky bylo těžké odmítnout, ale světlo viselo na obloze jen taktak. V té době k Martinovi dorazila i Táňa s Vláďou.