Polabí 2003: 2. den - jízda po okolí Dymokur

Kecálky samozřejmě ráno kdekdo budil. To již mezitím Milan B. a Bobo stihli v Městci nakoupit mléko, máslo, mák, droždí a mouku. Kromě toho také doplnit značně prořídlé zásoby vína.

Vyrazili jsme kolem 11. hodiny. Dříve to nešlo. Naštěstí se počasí umoudřilo, nepršelo, jen foukal vítr. Někteří se oblékli teple, jiní vyrazili v krátkých nohavicích. Ivo odjel. Na kolo nemohl kvůli zraněné ruce. Vůdcem smečky byl pan domácí a pravil, že jedeme do hospody na soutok Labe s Cidlinou do Poděbrad. Mnozí z nás doufali, že hospoda bude daleko dříve, neboť to chtělo jednoho vyprošťováka. Ale nebyla. Jeli se rovným terénem, i když jsme si cestu ztížili jízdou podél Cidliny v terénu. I ta se zdála některým krutá. Padla na nás únava. Cestou jsme ztratili Hanku R. Zlobilo ji její nové a drahé kolo. Ale naštěstí jsme ji zase našli. Do hospody jsme dorazili ve chvíli, kdy začalo mírně krápat. Značně přejedení, což mnohým vůbec chuti na další jízdu nedodalo, jsme se vydali hledat cukrárnu. Našli. Menší polovička se rozhodla již dále nepokračovat a vrátit se nejkratší cestou domů. Ta měla za úkol zbavit brambory šlupek. Jenže chtěla spíše do hajan.

My zbylí jsme se vydali na sever směr Rožďalovice. Brali jsme to přes vesničky Pátek, Úmyslovice, Činěves, Dymokury, Svídnice až téměř k Viničné Lhotě, před kterou jsme zahnuli do jedněch z mála lesů v této oblasti a po modré značce jeli podél rybníků Komárovského, Pustého, Jakubského zase na jih. Celou cestu jsme měli kliku, protože kolem nás pršelo, přijížděli jsme do míst, kde byly silnice plné vody, na nás ale žádná kapka nespadla. Když jsme dorazili do Pouště, tak dokonce svítilo kouzelné podvečerní slunce. Na radu místního jsme uhnuli ze směru domov a zajeli do vesničky Záhornice na pivo. Kdekdo potřeboval dalšího vyprošťováka.

A pak už nezbývalo, než prchat domů, neboť slunce zapadalo a prochládali jsme. Bohužel ve vesnici Vinice jsme se ztratili a tak místo po modré přes les jsme se hledali a museli jet až přes Městec Králové. Při průjezdu Kanovnickým lesem už moc příjemně nebylo, auta už svítila. Zbývalo však přejet poslední kopečičilínek a byli jsme opět u Blažků. Mně, s holýma kolenama bylo docela zima.

Druhá, lína parta mezitím brambory skutečně oloupala. A vařilo se. Hanka Z. si chytře vzala jenom trochu brambor, která nechala vykynout a záhy byly na stole pekáčky, které se polévají máslem. Mezitím se mnozí z nás najedli svých donesených buřtů, které měly být u ohně. Na ten však nikdo nepomyslel, neboť venku bylo hnusně. Tak se pekly na domácím grilu. Při představě, že mají být ještě peciválky, se většině dělalo špatně. Tak jsme je odložili na pozdější hodinu a začalo se zase popíjet.

Na peciválkách jsme s pomocnicí - Hankou R. - začali pracovat někdy k 10. hodině. Kdy byly dodělány, si vůbec nepamatuji. Někdy po půlnoci. Přestože většina si byla nejista, zda-li ještě vůbec nějaké jídlo zvládne, oba dva kastroly se "vyžrali". Zbylé hromady těsta se časem proměnily v bramborové placky, které byly určeny k ranní snídani. Bůhvíkdy k ránu zmizeli poslední ve svých postýlkách.