Šlapárna jako za stara 2004: 1. den - Železný Brod-Komárov

A zase jsme seděli u piva či kafíčka a jen občas někdo zažbrlal, že je hodně hodin a před námi stále 14 kilometrů. A tak jsme vymysleli druhou nábližku. Jenže než k ní mohlo dojít, museli jsme projít kaňonem říčky Jizery do Bítouchova. Průchod - i uměle vyhloubenou průrvou - má své kouzlo. Škoda, že nebylo lepší počasí. Honzík M. šlapal vepředu, přestože stále žbrlal, že už mohl být na Kozákově. Tedy v cíli cesty. Na začátku Bítouchova nikde nebyl. Zem se po něm slehla. A tak se nemohl dozvědět o nábližce, která vedla přes Chuchelnou. Mezi Bítouchovem a Chuchelnou byly čtyři hospody. Ani do jedné jsme nevlezli. Příliš času jsme promrhali a smrákalo se. Museli jsme volat i na Kozákov, že šestou nestíháme, že přijdeme o hodinu později. Šplhali jsme stále větší tmou přes kopec Rokliště se smutnou vzpomínkou na ztraceného kamaráda bez mobilu.

V Komárově jsme majitelku penzionu paní Fuksovou pozdravili, shodili batohy a mazali na Kozákov, na večeři. Byl to kilometr. V hospodě probíhala již trochu unaveně svatba, které asistoval druhým pivem ztracený Honza. Na Kozákov dojel stopem. To jsme koneckonců tušili. Na programu byly řízky. Pocit hladu byl skupinový. Ovšem kromě Jindry. Jen je servírky přinesly, dozvěděli jsme se, že jsou špatné. Tenké. Hanka R. pravila, že ona měla u maminky vždy tenké a byly bezva. Na to Jindra, že tedy musely být mizerné. Citrón byl v jeho očích taky mizerný. Ani salát neobstál. Nebyla to prostě zdravá večeře. Jeho řeči otravovaly, ale ne natolik, aby do nás řízky nepadaly jak mrtvoly do jámy po velkém moru. Mezi prvními, kdo řízky zpucoval, byl Jindra sám.

K návratu se dlouho nikdo neměl. Přestože jsme celý den téměř šlinešli, kdekdo se cítil utrmácený. Zpátky jsme se dostali až ve 21:00. Každý dostal pokojíček, Honza s prémií - s ovečkou. A začal večer. Dlouho to vypadalo, že Vláďa K. a Olina Z. chytí piskáčka. jak tloukli hlavami do stolu (kdo neví, co je piskáček, nechť se zeptá Šímových, ti to vědí, nám to ale neřekli). Jirka H. měl také těžkou hlavičku. Unaveně jsme se prodírali večerem, který vypadal, že jej každou chvíli odpískáme. Nakonec jsme je odpískali kupodivu až ve tři k ránu. Teprve tehdy přestal Bobo F. hrát na kytaru a Jarda K. na piano. Jarda se občas nad piánem kroutil jako Ray Charles, čímž nejspíše dával najevo, co to zase hrajeme za ... Jirka H. chtěl rozlít poslední decka bílého, ale nikdo už neměl zájem.