Šlapárna jako za stara 2004: 2. den - Komárov-Malá Skála

Zdenčina skála je velmi pěkná vyhlídka a sešup od ní je pohodový. Až na spodní silnici vede příkrá, leč vyšlapaná pěšinka. Cesta poté bohužel vede po silnici. Mnozí tušili, že nás čeká kopec a měli pravdu. To jsme se ale museli zeptat místních, kudy přes údolí od Podlouček na Besedice. Začalo to příkrým slézáním mokré louky, která poznala, co to je, když na ní dosednou tvrdé zadky Voltkařů. Jakýsi pán se na nás díval kalným okem, neboť jsme mu trochu přecházeli přes soukromý pozemek. Ale necekl. A byli jsme na spodní silnici do Malé Skály. Také do Zrcadlové Kozy. Honza pochopil, že v tomto okamžiku má výjimečnou příležitost trasu zkrátit, do kopců již nešplhat a po kilometrů být již v Koze, tedy v pověstné hospodě. A představte si to, i tuto snahu prohrál. Všichni ostatní se rozhodli drát se do kopce, do Besedic.

Za "trest" přišlo další stoupání. Slunce nám stále svítilo na cestu a také do zad. Však tentokráte jsme se do hospody skutečně vážně těšili. Jazyky jsme měli ze stoupání a sluníčka na vestě. Hospoda ve vesnici byla, leč chytře v neděli zavřená. Kdy jindy také, že. Nás však zklamalo to, že nejsme ještě v Besedicích, ale nějaké vesničce jménem Michovka. Skutečné Besedice byly ještě na kopci nad námi. Naštěstí zdejší hospoda - dá-li se to tak vůbec říci - otevřená byla. Spíše však jde o domácí prodej. Hospodská se po objednávce 10 piv málem zhroutila. To bylo na skutečně moc. Jarda K. u stolu stále lovil z batohu nějaké sladkosti, ale šlehačkovou Milku neměl. Zato jsme se dozvěděli, že tyto dobroty u Kafků kupuje jenom on. U vedlejšího stolu se mezitím odehrávalo drámo. Hospodská tak dlouho nadávala ožralé mládeži, že jí kradou flašky od piva, ať jim vlezla do batohu a vzala si je. I plné. Kluci se chvíli bránili, že si je koupili, leč byly ve stavu, kdy si za svými slovy moc stát nemohli. A tak dodnes nevíme, zda-li je nakonec před očima všem neukradla sama hospodská.

A závěr? Ten už je prostičký. V 17:45 byl sraz na nádraží kvůli počtům a nákupu hromadného lístku. Schody z Besedic jsme sešlapali razdva, takže jsme lístky nakoupili dříve a šli - hádejte kam? Pravda, panáka si už dal skutečně maličký zbyteček. Většina si už myslela na dobré vychování. Když přijel spěšný vlak od Tanvaldu, začali jsme se rvát do prvního vozu. Průvodčí nám ale poradil poslední, ten prej pojede přímo až do Prahy. Tak jsme překlusali nádraží a sedli si na opačném konci. Sedli. Místa bylo ještě stále dost. Rychlík se urychleně vydal vstříc zpoždění (i cestou do Železného Brodu nabral 20 minut, to je na této trati asi norma). Nabral je i do Prahy. Rychlou jízdu jsme překonávali zdoláváním posledních zbytků kapalin naplněných schválenými jedy hygienikem ČR. V Praze už měla být jen jediná show. To když Jirka M. s Olinou Z. stíhali přípoj směr Beroun. Díky zpoždění byla totiž šance, že Jirka zůstane na nádraží a Honza M. konečně bude moci vyndat mariáškové karty. Tomu České dráhy nepřály a všichni jeli domů podle plánu. Jaká nuda!