Ledové pole končilo v zářezu pod sedlem Marmolada, které
bylo nad námi zhruba 50
metrů. Zde začala první část ferráty. Do sedla. Bohužel se před námi na
lano zavěsilo několik německých netopýrů, přesněji řečeno čtyři pánové
o pár let starší než my a nechtěli se po zajištěné cestě moc pohybovat.
Byli tak pomalí, že jsem je začal oblézat pár metrů nalevo od ferráty. Šlo
to. V této fázi a bez problémů, terén nebyl složitý. V sedle Forc. di
Marmolada jsem byl za hodinu. Počítáno od chaty Fiacconi. Do sedla přichází
zajištěný výstup i z druhé strany, od chaty Contrin. Takže pozor na pokračování. Po podlezení velkého balvanu se musí
zatočit doleva na východ. Ferráta běží stále kousek od jižní kolmé
hrany hlavního hřebene Marmolady a bohužel stále nahoru. Technicky skutečně
nešlo o nijak složitou záležitost. Přesto! Některé přelezy jsou
vzdušné a v zastíněných částech teče voda. Přesouvání po kolících,
na které stéká voda, a dole pod nohama je propast, to už zašimrá v podbřišku.
Při mraze? Fuj! Ani na vzdušných a dlouhých žebřících nemusí být každému hej.
A k tomu řidší vzduch. Nasávání kyslíku při rychlém lezení dělalo problémy.
Zvláště když bylo nutno předbíhat pomalé kolony Italů a Němců, či
Rakušáků. A výstup je nekonečný. Ze sedla Marmolada, které je samotné
vysoko přes 2800 metrů je nutno překonat na vrchol 500 výškových metrů. V
polovině výstupu jsem si musel sednout. Přepadnul mě hlaďák či pocit mírného
vysílení. Jenže jsem nemohl jídlo spolknout. V té chvíli jsem se cítil sláb
a ne mocen dalšího pohybu. Je pravda, že
jsem cestou předbíhal poměrně početné skupinky, ale stejně. Jakýsi pán
mě začal šlapat na paty, když jsem jej před pár minutami předehnal.
Zhnuseně jsem vstal a kroksunkrok se držel před ním. Šlo to pomalu. Ve dvou třetinách výstupu
ferráta skončila,
ale výstup volným terénem beze změny pokračoval. A chlap byl stále za
mnou. Hehehe, možná, že si říkal, co je za penzistu přede mnou, že ho
nemohu dostihnout. A tak s dědou v patách jsme minuli ještě něco supící
mládeže a v mírném odstupu jsme se dostali konečně na vrchol. Fuj! To jsem
byl rád, že jsem tu pakárnu měl za sebou. Ještě vrtulník a hurá dolů.
Ledové pole končilo v zářezu pod sedlem Marmolada, které
bylo nad námi zhruba 50
metrů. Zde začala první část ferráty. Do sedla. Bohužel se před námi na
lano zavěsilo několik německých netopýrů, přesněji řečeno čtyři pánové
o pár let starší než my a nechtěli se po zajištěné cestě moc pohybovat.
Byli tak pomalí, že jsem je začal oblézat pár metrů nalevo od ferráty. Šlo
to. V této fázi a bez problémů, terén nebyl složitý. V sedle Forc. di
Marmolada jsem byl za hodinu. Počítáno od chaty Fiacconi. Do sedla přichází
zajištěný výstup i z druhé strany, od chaty Contrin. Takže pozor na pokračování. Po podlezení velkého balvanu se musí
zatočit doleva na východ. Ferráta běží stále kousek od jižní kolmé
hrany hlavního hřebene Marmolady a bohužel stále nahoru. Technicky skutečně
nešlo o nijak složitou záležitost. Přesto! Některé přelezy jsou
vzdušné a v zastíněných částech teče voda. Přesouvání po kolících,
na které stéká voda, a dole pod nohama je propast, to už zašimrá v podbřišku.
Při mraze? Fuj! Ani na vzdušných a dlouhých žebřících nemusí být každému hej.
A k tomu řidší vzduch. Nasávání kyslíku při rychlém lezení dělalo problémy.
Zvláště když bylo nutno předbíhat pomalé kolony Italů a Němců, či
Rakušáků. A výstup je nekonečný. Ze sedla Marmolada, které je samotné
vysoko přes 2800 metrů je nutno překonat na vrchol 500 výškových metrů. V
polovině výstupu jsem si musel sednout. Přepadnul mě hlaďák či pocit mírného
vysílení. Jenže jsem nemohl jídlo spolknout. V té chvíli jsem se cítil sláb
a ne mocen dalšího pohybu. Je pravda, že
jsem cestou předbíhal poměrně početné skupinky, ale stejně. Jakýsi pán
mě začal šlapat na paty, když jsem jej před pár minutami předehnal.
Zhnuseně jsem vstal a kroksunkrok se držel před ním. Šlo to pomalu. Ve dvou třetinách výstupu
ferráta skončila,
ale výstup volným terénem beze změny pokračoval. A chlap byl stále za
mnou. Hehehe, možná, že si říkal, co je za penzistu přede mnou, že ho
nemohu dostihnout. A tak s dědou v patách jsme minuli ještě něco supící
mládeže a v mírném odstupu jsme se dostali konečně na vrchol. Fuj! To jsem
byl rád, že jsem tu pakárnu měl za sebou. Ještě vrtulník a hurá dolů.