c.k. Trojmezí 2004: 12. den - Soča, sedlo Vršič, Kranjska Gora
Vstávali jsme o půl hodiny dříve, než předchozí dny. Důvod byl jediný. Aby slabší jedinci měli dostatek času a měli jistotu, že sedlo Vršič překonají. O tomto tématu se předchozí večer vedla široká debata. Většinu holek jsem ujišťoval, že to zvládnou. Dokonce i tehdy, kdyby měly kolo vést. I tak by jim výstup trval zhruba tři hodiny. K tomu hodina na příjezd pod serpentiny a hodina na sjezd a dojezd k busu. Celkem pět hodin. Takže časová rezerva byla veliká. Přesto bylo dobré vyrazit dříve, protože čas cykloturistiky byl limitován dobou odjezdu autobusu domů. Původně to byla 17. hodina, ale v případě okamžité večeře po dojezdu stačilo odjet před šestou. Tak bylo nakonec vše dohodnuto. "Horolezci" nahoře mezitím zhasnuli, ukázalo se, že jde o velikou stanici lanovky. Většina lidí chtěla být na trase co nejdříve a tak se první jali zdolávat nepříjemné stoupání z Čezsočeče na horní planinu již v 9:15. To byl rekord. Jinak jsme vyjížděli až po desáté. Klima věštilo dokonalý den. Krásně ostatně bylo již odpoledne předminulého dne. Nejeli s námi pouze Jana a Honza Jelínkovi, pro kterého by to na jeho kole znamenalo pouze vedení dopravního prostředku. Olina Z., která se na to necítila a stejně tak Bobo F. Ti jeli s autobusem přes slovinsko-italskou hranici na sedlu Predel (aby autobus nebyl prázdný) a měli být vysazeni na druhé straně a jezdit na kole po Itálii. Sraz byl v italském městečku Fusine. I díky nim jsme my ostatní mohli jet přes sedlo Vršič (i když se nakonec ukázalo, že na hraničním přechodu Predel nikdo nebyl a žádná kontrola se nekonala). Po dosažení Bovecké planiny následoval celkem pohodlný povlovný výstup podél Soče až do oblasti městečka Trenta. Tak se celkem zlehka překonalo zhruba 300 metrů převýšení. Moc hezká část trasy se Sočou stále před očima. Tu širokou, tu úzkou ztrácející se ve skalách. |
