Šlapárna jako za stara 2005: 2. den - VVP Jince/Brdy

• Na lesní cestě jsme zahnuli doprava a po 100 až 200 metrech pro změnu doleva a prvním širokým průsekem stále kolmo cca 2 až 3 kilometry. Orientačním bodem bylo překročení Červeného potoka. To se podařilo. Pak 50 metrů vlevo a opět kolmým průsekem nyní do kopce asi jeden kilometr. Když jsme se vynořili z lesa, byly před námi kasárna. A tak to mělo být. Zřícenina hradu Valdek byla 100 metrů od nás! Šli jsme jak dobře namazaný orientační stroj!
• Uprostřed hradního nádvoří, dá-li se tomu tak říkat, už seděly dvě návštěvnice. Z Prahy, jako my. Prošli jsme se po hradbách, tedy někteří. Některým z jejich strašné, čtyřmetrové výšky brněly zuby. Všude kolem lesy. Na závěr návštěvy jsme se sesedli kolem dohasínajícího ohniště. Pavel H. hodil tři velká prkna do popela. Olina H. je vzápětí vyndala. Někdo krátce pojedl a vyrazili jsme. Ohniště dál dohasínalo. 
• Cesta od zříceniny byla poměrně jasná. Po silnici, po pravé straně kasárna, směr Komárov (tam někde možná byl Honza M.). My však měli u prvního průseku vpravo zahnout, ujít cca 100 až 200 metrů a prvním průsekem na levé straně pochodovat zase zhruba 2 až 3 kilometry. Takhle nějak jsme si to řekli a ono to tak bylo. Těsně pod Jedovou horou jsme spadli do rokle neznámého potoka a prudce vystoupali bokem nenápadné hory. Za ní už to byl skutečně kousek, než jsme narazili na zelenou turistickou těsně nad vesničkou Mrtník. Byli jsme venku z vojenského prostoru. Mimo něj se blýskl Jirka H. Zadní skupinu upozornil, že zelená jde jinudy než my. Veleznámý kufrant měl pravdu, tož jsme se na ní vrátili. Vedla mezi poli po okrajích lesíčků.
• Narazili jsme na na silnici z Hvozdce do Podluh a ejhle, čelo naší celé skupiny nebylo čelo. Bylo za námi! Teprve u hájovny U Krejcárku nás ostatní dostihli. To už šla většina jenom díky vůli a ne díky nohám.
• Na konci cesty před námi Hořovice ležely jako na dlani, ale ošklivá informace pravila, že nádraží je na druhé straně. Od náměstí ještě 1,5 kilometru chůze po modré. Fuj! Při průchodu centrem začalo poprchávat. Na západě oranžovělo nebe. A začal kvapík. Ne kvůli západu, ale kvůli informaci, že vlak v 18:18 se dá stihnout. Do odjezdu zbývalo 15 až 20 minut. Ale také ještě 1,5 kilometru. A déšť přidal. Shrbené postavy na bolavých nohou zdolávaly poslední nepříjemné metry po asfaltu, který navíc stoupal. Před pokladnou se debatovalo, kolik kdo a jaký lístek? Avšak pod tlakem času se nakupovalo zbrkle. Nakonec však ještě vybyl čas na koupi kafe a utření jezevčíků.
• Zrychlený vlak měl mírné zpoždění. Honzovi M. to bula putna, neb vzhledem ke svému stavu a kratší trase oblast Brd dříve opustil. Já jsem zase všechny opustil v Berouně a přestoupil na kyvadlový courák. Ostatní pokračovali zrychleným vlakem až do Dobřichovic, místa mého výsadku. Zde je zadržel na čtyři minuty červený semafor. Kdo to mohl tušit, že? K dobru couráku je nutno říci, že jel jen pár minut po zrychleném vlaku a narozdíl od sobotního rána žádné minuty zpoždění nenabral.
• Ostatní - jak jsem slyšel z doslechu - v pohodě vystoupili na Smíchově nebo na hlavním a odpajdali domů.
• Sláva nazdar výletu ...