Belianske Tatry 2006: ve vlaku do Popradu / 1. denDen odjezdu. Odehrával se v duchu, který by se dal popsat
asi takto: Na Vaška Soukupa nikdo nemá. O co šlo. Při čekání na opozdilce po
termínu srazu jsme po nasednutí do vlaku volali poslednímu chybějícímu
členu výpravy: Vaškovi Soukupovi. Zda-li není na cestě? Jirka M. otravoval průvodčí, která
již chtěla mít zavřené dveře celého vlaku. Čekal totiž do poslední chvíle, zda-li se Vašek neobjeví. Neobjevil. Tak jsme z
vlaku zavolali, kde je? Byl doma. V
klidu. Proč by byl taky nervózní, když se jede až Přemýšleli jsme o tom, zda-li by nestálo za tu legraci o týden později, v menším počtu, přijít na hlavní nádraží s batohy, v klidu popíjet a nenechat se vůbec vyrušovat, že nám „vlak“ každou chvíli odjede. Zbytek jízdy probíhal v tradiční režii. Když jsme dopili pivo, pilo se víno. Tvrdý jsme odmítli. Pavel S. se občas snažil prosadit svým zpěvem, ale tentokráte jsem mu nedovolili se tolik rozjet. Zbytek večera probíhal pod režií jiného jedince, Vildy, který jel s Růženkou na narozeniny do Košic. Po čase se ukázalo, že žádná Růža neexistuje, ale že jeho zjevivší se žena se jmenuje Mařenka. Byl milý i nadšený naší společností a šel koupit několik vlakových lahviček vína. Když jsme mu v hovoru Pavla představili jako našeho sbormistra, moc tomu nevěřil. Stačilo, aby Pavel zavyl, a Vilda jen kroutil hlavou, že by takový člověk mohl být sbormistr. Úplně jsme jej neukecali. Pak prošli celníci a někdy poté jsme skončili. Šli spát. |
za týden. Naše dotazy, zda-li
si to s něčím nespletl, bral jako naši snahu ho nachytat. Podle našeho úsudku si
asi myslel, že nás pár sedí v hospodě a chce jej znervóznět. Ale ouha, na Vaška
jsme neměli. Vůbec se nenechal vyvézt z klidu a rozloučil se s námi snad i se
slovy: Tak za týden!