Na spodní úrovni vodopádu se soutěska přeciť jenom trochu rozšířila a cesta se narovnala. Aspoň na pár úsecích. Teprve když voda přešla do širšího potoka, cesta se rozšířila a zlidštila. Klouzající kameny přestaly být nebezpečnou překážkou, překážkou byly jenom potoky vody, které se valily odevšad. A konec v nedohlednu. Monkova dolina je prostě hnusně dlouhá, i když její průchod a délku umocňovala stále padající voda. Aspoň že byl člověk mezi stromy více chráněn proti bičujícímu větru a taky více jist, když bouchaly hromy. Kovové hole v ruce v horní části, byť odizolované, nebyly nijak příjemným břemenem.

Minuli jsme placený vstup (30 Sk), samozřejmě, že v boudičce nikdo nebyl. Kdo by taky v takové slotě chodil do hory! Došli jsme k prvním chatám v místě, které s jmenuje Magura. To už se jde naštěstí po rovině, ale bohužel po asfaltu. Před sebou jsme každou chvíli zahlédli pláštěnky první skupiny, ale nespěchali jsme za nimi. Protože už jsme nepodávali žádný výkon, začala mi být zima. A tak bunda, kterou jsem celou dobu chránil v batohu, musela ven. V té chvíli jsem si říkal, že horká sprcha to vše spraví. Jakýsi mladík nám nabídnul místo v autě, ale Hanka a Vláďa to odmítli. Prý by po nás ve voze zůstala potopa. Jediný já bych jel, ale podlehl jsem převaze. (Jít s jinými, jak jsem to později konzultoval, tak bych se vezl. Ostatní by nabídku přijmout neváhali. Nebyli by přece hlupáci!)

A tak jsme šlapali dál a dál k ústí Monkové doliny, k ceduli Ždiar. Ta se samozřejmě musela nakonec objevit, zahnuli jsme díky ukazateli penzionu doleva, došli k benzínové pumpě, hřbitovu, obešli kdejaký penzion na cestě. Penzion Ždiar byl snad poslední.

Sprcha byla pouze vlažná, ke krbu v restauraci se vešla jenom část bot. Samozřejmě to žádná sláva na sušení nebyla. Otázka byla jasná. Co zítra? Boty budou mokré. Ale hlavní překážkou pro většinu byla Monkova dolina. Ostatní mě nechtěli nijak bít, ale když slyšeli, že by měli znovu sestupovat ještě jednou stejnou cestou, tak většina omdlela. Takže kam? Někdo by jel na výlet do tatranských lázní, někdo do Belianskej jaskyně. Někdo by zůstal i v klidu na hotelu.

A tak jsme jedli a Pavlovi S. vydatně pomáhali řešit jeho problém - dům bez elektriky. Unavení jsme se vytráceli doufajíce, že ráno bude moudřejší večera.