Ale majitel Veroniky po chvíli váhání a informaci, že nemá chleba, přišel s dotazem, kolik jich tedy chceme. Přinesl jich asi 30. Seděli jsme u něj určitě do jedné. A to měl oficiálně otevřeno do deseti. Jako všechny ostatní hospody kolem. Později se snad ve Ždiaru zavírá jen v červenci/srpnu?

Vrátili jsme se do hotelu, kde zrovna slovenská svatba byla v nejlepším proudu. Sbor mužských hlasů zpíval velmi dobře nějakou místní píseň. Samozřejmě že jsme žádný postranní vchod nehledali. Bylo nám jasné, že do rána se nevyspíme. A co teď? Jeden z postarších svatebčanů okamžitě uvolnil místo našim postarším děvčatům, aby mohly sledovat scénku předávání nevěsty ženichovi. Nebylo moc rozumět, probíhalo to v místním nářečí, ale kdekdo se smál. My kluci řešili, co s načatým problémem? Z debaty vyšel napružený Michal S. A hospodské dal ultimátum: Buď nám přidělí avízované stoly v rohu a dá pár piv zadarmo přídavkem, nebo jí tuto noc nezaplatíme. Uspěl. Vše, co chtěl, se stalo. A tak jsme byli na svatbě!

Samozřejmě že jsme využívali diskotéku a tančili. Zvláště překvapil Bobo F., který tančil jako o závod. To jsem už léta neviděl. Marušku jsme si podávali, aniž bychom jí dovolily šlápnout na zem. Místní nás pak vyzývali, ať tančíme dál. Mezi tancem jsme chodili poslouchat i do vedlejší místnosti živou muziku, harmonikáře a houslistu. Byli výteční. Oba v krojích.

S postupujícím ranním časem se naše řady úžili. Někteří šli poslouchat bumbum na pokoj. Kolem čtvrté to zabalila diskotéka i živá muzika. Houslista už byl hotovej. Hrál jenom harmonikář. Palcem jsme mu ukázali, že byl dobrý, on řekl, že to nebylo zase až tak ono. A šli jsme spát i my poslední. Hotel utichl, protože svatebčanů mazali domů.