Naštěstí byla přímo u kolejí. Narazili jsme nejenom na hospodu, která měla výbornou nabídku jídel i specialit, ale také milou obsluhu, přestože to byly mladé dívky. Takže to na Slovensku není zase až tak všude zlé! A měli dokonce koreňovicu, kterou všude sháním. Zde se ovšem jmenovala „horec“. Tak jsme si samozřejmě jednu rundičku museli dát. A pak se pomalu šourali další. Někteří využili i pro sestup lanovku, jak se ukázalo. Část zakufrovala a přišla poslední, závěr tvořili Vláďa s Martinem, kteří sjezd lanovkou odmítli.

A pak už vše probíhalo podle pořádku. Nástup do tatranskej modernej elektríčky, kde nás hned průvodčí revizorka upozornila, že jsme se neoznačili lístky, ve Smokovci jsme přestoupili do narvaného vláčku směr Poprad, kde byl držitel společné jízdenky Bobo upozorňován, že každou stanici musí použít označovač. V Popradu jsme stihli v hotelu proti nádraží vypít kávu, rychlík Laborec přijel tentokráte včas (na rozdíl od minulého roku). Ve vlaku jsme vypili zbytky slivovice, dali si rundu piva, počkali na hraniční kontrolu a šli na kutě. „Mládež“ jsme vyhnali na horní lůžka do sauny a mastili na Prahu. Vlak neměl žádné problémy a přijel do Prahy včas. A pak jsme se jako vždy rozešli. Vyjma Vaška Soukupa. Ten jede za týdne.