Na místě se už vlnil docela početný zástup našich cyklistů. Zatímco secvakali kola, já jsem se se svým Šemíkem pokusil vyjet nahoru do hradu. Asi 200 metrů pod vrcholem jsem to vzdal, ale stejně jsem dostal kolo na horní terasu. Místnímu kostelíku jsem věnoval drobný obolus na opravu, prošel si hradní zříceninu, mlasknul na Šemíka a jel dolů. Byla to jízda asi tak z 90 procent. Jedno místo jsem zase nepřekonal. Ale za rozbití huby to nestálo.

Na cestě do kavárny jsem obdržel důležitou zprávu: Vašek S. už v cestě nepokračoval. Píchnul totiž ještě jednou a tak se raději vrátil do kempu.

Zatímco mně a Reifovým do kafe funěl vítr, ostatní pomalu mizeli. Ne daleko. Po čase jsme dohonili Marušku a Vláďu S., kteří nevěděli jak dál. Jelo se totiž po vedlejších, ne moc dobře značených cestách. A tak jsme je spíše omylem, než věděním kudykam dotáhnuli k bráně kamenolomu, kde jsme se opět setkali se 40hlavou cyklistickou saní CK Intertrans.

Další cesta do městečka Ménerbes probíhala ve velké skupině.

V Menérbes samotném probíhaly volby, ale také ochutnávka vín 60 vinařů. Jenže nikde nikdo kdo by nám nalil. Takže z degustace nic nebylo. Dodnes však lituji, že jsem si za sedm euro nekoupil skleničku lanýžů. Nikdy později jsem to už neviděl. Pravda, ve skleničce se krčily dvě ubohé hrudky, ale asi to stálo za to. Chyba!