Dolomity 2008: 2. den - via ferrata Cengia e Doge / Marmarole

• 17:35 jsem konečně stanul v sedle Forc. d. Mescol (cca 2300 m). Přede mnou se otevřelo poslední údolí a uviděl jsem na jeho dně i bivak Musatti. Sestup z hrany hřebene začal jako v předchozím případě. Tak ostře, že byl jištěn a šlo možná o nejtěžší jištěnou část na celé trase. V té chvíli jsem netušil, že než sestoupím na dno údolí Meduce di Fuori, tak mne čekají ještě další tři jištěné úseky
• po skončení feráty cesta běží schovaná pod masívem Mescol (2413 m) a vzápětí si to zase namíří kolmo dolů - druhým jištěným úsekem. Při prostupu dalších jištěných úseků jsem měl aspoň možnost kontrolovat, jak ostatní zápasí s první ferátou hned pod hřebenem
• 18.20 dostihl jsem bivak Musatti (2111 m). 25 minut poté, co jsme měli být všichni u autobusu. V té době již většina z nás byla bez vody a lidi měli semtam nějaké tyčinky na posílení. U bivaku byla konev s vodou, ale byl v ní pouze malý zbytek. Snažil jsem se dovolat do autobusu, ale nebyl signál
• čekal jsem asi 10 minut, zda-li se za mnou nikdo neobjeví, ale nikde nikdo. Nezbylo mne lézt dál, aspoň dosáhnout místo se signálem a dát echo
• sestup po cestě č. 279 je kapitolou sama pro sebe. Je od počátku prudký - podobně jako sestup od bivaku Comici. Běží po východní straně hřebene Mescol. Naštěstí - odhadem - asi po zdolání 200 výškových metrů byl nejenom k dispozici signál, ale také voda. Aspoň to. Ihned jsme se domluvili, že my nahoře jsme v pořádku, ale že já budu dole nejdříve za hodinu - tzn. zhruba v 19:30 - a poslední zna mnou zhruba s 30 minutovým odstupem. Takže poslední by měli být dole kolem 20. hodiny. To byl sen, který byl totiž přáním. Tušil jsem, že k osmé se definitivně setmí. Autobus odjel s ostatními účastníky zájezdu do hotelu s tím, že se později vrátí
• sestup byl neobyčejně náročný. Po celou dobu byl strmý s mírnou výjimkou v dolní části smrkového lesa. Horní část byla skalnatá, což ještě šlo. Při přechodu do kleče se přidalo mezi šutry bahno, klacky byly kluzké a šlo doslova "vo hubu". Náročnost sestupu dosvědčuje i to, že zhruba osm úseků na této cestě bylo zajištěno
• velmi často jsem musel hole odhodit pod sebe a lézt pomocí rukou. Jednou mi odhozené hole ujely z cesty a zmizely ve větvích stromů v srázu. Přemýšlel jsem, jestli si mám jít koupit nové za drahý peníz, nebo se pro ně nějak dosápat. Nakonec jsem se zubynehty pro ně dosápal. A dobře jsem udělal, protože mi ještě při sestupu mnohokráte posloužily
• na sestupu jsem spadl asi 8x, tedy tolikrát mi ujely boty. V šesti případech jsem to vybral kmitáním těla a končetin, ale dvakrát ne. Naštěstí jsem vždycky stačil vrazit hole pod sebe a tak jsem si sedl na ně a ne rovnou na kamení