Vogézy 2008: 3. den - Col de la Schlucht-Le Hohneck-le Grand Ballon

• žulový honosný přístup a vyhlídku u observatoře obsadili Češi. A fotili se stále navzájem
• a vypadali, že už nikdy nesejdou dolů. Tak jsem je zase opustil - pokolikáté už - a jel dolů, k Jirkovi H. kam nakonec dorazilo celé naše stádečko vyjma trojky ostavší v Marksteinu
• vzhledem k tomu, že času bylo dost, začalo pár lidí plánovat, jak sjet dolů terénem. To znamenalo samozřejmě se vrátit k Marskteinu, ale jak dál? K turistické usedlosti ještě kus za touto vesničkou?
• na odbočce k Métzeralu se pár lidí rozhodlo, že terén není pro ně a jeli z kopce po silnici s tím, že v Metzéralu se zase všichni setkáme a dáme si gáblík
• většina však zamířila dál, ke zmíněné usedlosti a pustila se do sjíždění. Ten byl dlouhý, velmi dlouhý. Pro holky i těžký, visely na brzdech, takže cesta ubíhala pozvolna, i když pánové to dolů mydlili, co to dalo
• při sjíždění hory jsme ztratili hlídač - Jirku H. A začalo se řešit, kde mohl špatně odbočit, kdo ho naposledy viděl, jestli se nevrátit a nehledat toho nebožáka. Rozum však velel pokračovat s tím, že si Jirka H. musí cestu z lesa najít sám. Při každém čekání na holky se však otázka vracela: Kde je Jirka H.?
• a na otázku bylo dost času, protože jsme museli překonat odhadem 800 až 900 metrů výškového rozdílu. V místní části Mittlach-le-Hauf začala civilizace (kemp) a objevil se také Jirka H. Odpočíval v trávě. Na otázku, kde byl, odpověděl lakonicky: Jel jsem furt dolů, přece nebudu čekat
• nechávám jeho reakci bez komentáře. Hlavně že byl na světě, že?
• v srdci Mittlachu jsme narazili na příjemnou venkovní restauraci a zavolali ostatním, jak to vypadá v Métzeralu. Tam nebyla žádná. Bylo rozhodnuto. Konečně jsem si mohli dát alsaskou specialitu: "choucroute" a ostatní "la tarte". Co to je? To první hromada vařených brambor a zelího podlitého vínem a na tom navršená klobása, vařené uzené a vařený bůček. Čili jídlo typicky francouzské! Rád jsem toto jídlo jak z kuchyně madam Rettigové poznal, ale byla to má první a poslední objednávka tohoto jídla v mém životě. La tarte bylo zajímavější, jde o místní podobu pizzy, či lépe řešeno slaného koláče, jeho6 těsto je poměrně suché, asi jen voda a mouka
• do cíle, do hotelu v Muhlbachu-sur-Munster jsme dojeli spokojení, byť k hotelu samotnému bylo nutno vyšplhat ostřejším stoupáčkem
• večer byli všichni víceméně odpočatí a tak jsme restaurační část určenou pro snídaně zaplnili kvůli muzice a tanci, kterému kraloval Jirka H. Akorát ten twist mu stále nejde