Dolomity 2009 (15.): 2. den - ferrata Eterna Brigata Cadore
- 10:11 lano chybělo asi na třech místech, z nichž dvě
Jarda pominul, ale u třetího použil pomocné lano. Pro jistotu.
Kdyby v těch místech někdo ulítl, tak by se válel dolů poměrně
dlouho. Přitom nešlo o nejexponovanější část stěny. Jenže
na těch prudší bylo daleko více chytů. Na druhé vedle chybějících
třech úseků bylo na spoustě dalších míst lano nejenom blbě
prověšené, ale roztřepené a často jej spojoval jediný pramínek
drátu z celého svazku pletence
 10:30 špička Punta Serauta stále daleko a počasí
nad hlavou nevěštilo vůbec nic dobrého.ˇHolt žádné pošušňáníčko- 11:35 konečně těsně po špičkou Punta Seruata. Po
dvou a půl hodině lezení jsme udělali první větší pauzu na
jídlo. Byli jsme téměř nahoře a bylo jasné, že lezeme do
mraků. Vlídné hory to teda nebyly. Dana Skleničková - jediná
žena v jinak mužském týmu - na nic nečekala a postupovala stále
vpřed. I když se zdálo, že jsme skutečně u Punta Serauta
(2960 m) a hlavní převýšení za sebou, lezení dál do vrchu
nebyl ještě zdaleka konec
- 11:45 další stoupání bylo zhoršováno tím, že se
na mnoha místech po západní straně Punta Serauta musela
sestupovat a pak to zase dohánět. Cesta nahoru-dolů-nahoru nás
vlastně čekalo už do konce. To jsme samozřejmě věděli, ale
kde je už ten skutečný vrcholový hřeben?
- 12:00 v poledne se zdálo, že jsme konečně nahoře.
Tedy na nejvyšších bodech hřebene, který mizel v mracích před
námi. Jak daleko je cíl, bůhví suď
- 12:10 ale žádný hřebínek, to bylo jen na chvíli.
Lezení směrem vzhůru stále pokračovalo. V té době jsem
mnohokráte zaslechl od kolegů, že je to skutečně ferráta
Eterna, tedy věčná. Byla nekonečná
|