Příroda mínila jinak. Já jsem až tak rozčarovaný nebyl. Musel jsem totiž do Messiny. Měl jsem silnou motivaci: za celou dobu jsem neochutnal arancini, čili rýžové koule. V hotelu je neměli a po cestách jsem na ně nenatrefil. Bez ochutnání jsem ze Sicílie nemínil odjet. Řešil jsem jedinou věc: jestli do Messiny přes kopec nebo delší cestou kolem majáku? 

Vypadalo to, že do Messiny pojedu sám. Pár jedinců chtělo jet pouze pár kilometrů do Villafranca, kde Maruška S. den předtím objevila skvělou restauraci. V ostatních pokojích asi trávili den na balkoně, protože jsem je tam našel i odpoledne. 

A tak se mnou jela Hanka R., které byla ještě ochotná šlapat. Nechtěla trčet v San Sabě. i za cenu deště, který hrozil ještě více než den předtím. Jeli jsme po známé přímořské komunikaci přes vesničky Sparta a Piano až k odbočce k vesničce Faro Superore. Ta sice visela nad mořem "pouhých" 200 metrů, ale serpentiny k ní byly otravné. Vjezd do vesnice byl špičkový. Snad největší bordel, jaký jsem na Sicílii viděl. Sicilané si s odpadky nedělají starosti.