Slovensko 2009: 1. den - sedlo Poľany - Dereše - Chopok

• Na hřebeni vál uragán. 80 nebo 90 kilometrů v hodině? Obléci si bundu bylo nadlidským činem. Naštěstí kousek od Sedla Polana, za kamenným hřebenem při zemi bylo jakžtakž přijatelně. Kus žvance to ještě vylepšil.
• Po malých skupinkách jsme se vydávali po hřebenové cestě vstříc Derešům.
• Pro všechny byl určitě zážitek setkání s drzým kamzíkem, který se nechtěl hnout od hlavní hřebenové cesty. Možná čekal na pohlazení.
• Courajíce se jsme se scházeli v Kamenné chatě pod Chopkom, která zde při našem prvním přechodu Nízkých Tater v roce 1987 ještě nestála.
• Chata byla na 98,5 procenta obsazená Čechy. Nechyběl tu ani značný počet lidí z TAKu, který docela slušně panáčkoval. To my jsme jenom zkoušeli zlehka horec z vodky či borovičky. 
• Jeden ze starších členů TAKu tvrdil, že zná Karla Činátla. Karel byl účastníkem zmíněného památného přechodu Nízkých Tater v roce 1987.
• Jitka Permanová si vyměnila telefonní čísla s nějakými chlapci od Nymburka. Aspoň to tvrdí klevetné osoby.
• Po sestupu rukávem podél staré, nyní zbourané, lanovky k Lukové jsme zkoušeli navštívit další restauraci v místě přestupní stanice lanové dráhy. Byl pravý čas na další test nápojů v malém skle. Bohužel pět minut před naším příchodem personál zavřel (v 15:30). Šmejdi!
• Pokračovali jsme po modré, abychom ji v závěru plánovitě ztratili a místo toho se pokoušeli v lese najít takovou "cestu", na které bychom neztratili výškové metry. Podařilo se. Došli jsme k hotelu z jeho zadní strany.
• Příjemné odpoledne jsme zatraktivněli gladiátorskými hrami s fotbalovým míčem a dělali tak ze sebe pometla před přítomnými dámami. Kdo chce vědět, jaký typ fotbalisty představoval, musí se zeptat Jitky Pečové, která nás podrobila rozboru. Dozvěděl jsem se, že já s Jardou Kafkou pálíme pánu bohu do oken, jen se dostaneme k míči. Jarda o něco profesionálněji.
• Večer skončil krátkým setkáním u kytary. Většina byla z vlaku nevyspalá. Tak jsme si slíbili, že další večer bude lepší.