Dolomity 2010 (16.): 1. den - ferrata Bolver Lugli / Pala
- čtvrteční odjezd byl bouřlivý
a na jeho závěru Honza Nývlt štěkal
jako liška. To už většina účastníků ale neslyšela.
Martin Cahák a Pavel Schmidt zhasnuli oba v jednu chvíli,
jako když se cvakne vypínačem
- a tak jsme se museli bavit už
jenom tiše ve třech: s Lukášem Příhodou a Honzou
Trnkou. Přestože vinná smršť byla prudká a láhev měla
životnost asi tři minuty, ještě pár decek zbylo. Do
tichého povídání stále poštěkával Honza N.
- pátek ráno nás přivítaly
pocukrované vrcholky masívu
Pala. Ještě ve čtvrtek bylo špatné počasí a dole déšť.
V pátek
se však rozjasnilo, i když dopoledne teplo nebylo
- výstup od mezistanice lanovky Col Verde k
nástupu nebyl vůbec krátký. Únava z cesty se
projevovala
- feráta Bolver-Lugli byla
zvolena na rozcvičení. Hahaha. Časový rozpis mluvil o
6:30 v případě nejkratšího okruhu. Daleko více byl ale
určen poslední lanovkou z Col Verde dolů: zhruba v 16:45,
což znamenalo na okruhu moc neodpočívat. Nedobrý zpráva,
počasí však posedávání v pátek ale nepřálo
- do feráty prvého dne šla většina
účastníků zájezdu. I nováčci, kteří s ferátami
neměli žádné zkušenosti
- start feráty začal pár zajištěnými
úseky. Záhy skončil a pokračovalo se ostrým výstupem volným
terénem. Upřímně řečeno byl nepříjemný a dlouhý.
Jestliže se říká, že nejtěžší je začátek feráty,
aby to účastníci mohli vzdát hned na začátku, v případě
feráty Bolver-Lugli to neplatí
- teprve druhý jištěný úsek
začal být ferátou. Ukázalo se, že moje vzpomínku na její
lehkost nebyly úplně přesné. Feráta byla poměrně
dlouhá a ne úplně jednoduchá. Vyjma jednoho, možná
dvou úseků se však dala lézt čistě, o což se mnozí
snažili. Zhruba dvě místa byla těžší. Protože nebylo
moc času, stačilo použít lano a dál neřešit, jak místa
přelézt
- v poslední třetině se ve stěně
objevily políčka sněhu, i když samotné lezení
nijak vlhkostí neohrožovaly
- v závěru feráty se zkazilo
počasí a začaly mrznout konečky prstů
- feráta končí krátkým
traverzem točícím se doprava a při dosažení hřebene
se hned objevil bivak Fiamme Gialle ve výši 3005 metrů. Někteří
lezci tvrdili, že při lezení cítili řidší vzduch.
Martin Cahák byl až překvapený, jak za sebou tahal nohy.
Ale možná to bylo vše nevyspáním
- cesta nahoru trvala necelé tři
hodiny - od lanovky
- na ferátě jsme se značně
roztáhli. Čelo se rozhodlo nečekat, protože by se učekalo.
A v bivaku toli místa nebylo
|