U odbočky jsme byli v 15:30 a měli jsme právě nejvyšší čas, abychom to stihli zpět k autobusu. Na rozcestníku jsme však objevili ceduli, která nám oznamovala, že cesta, kterou se chceme vydat, je z důvodu opravy jištění uzavřena. Pokud bychom s sebou měli lano, dalo by se ferratu, která není v některých úsecích jištěná, přejít. Lano jsme ale neměli, a proto jsme byli nuceni náš původní plán změnit. Rozhodli jsme se pro cestu do San Martina di Castrozza a odtud taxíky zpět do hotelu.

Vystoupali jsme na hřeben Cadinot pod Cima D. Madonna a odtud směrem dolu na chatu Velo della Madonna (závoj pany Marie). Zde jsme doplnili energii - někdo pivem, někdo výbornou italskou kávou – a v příjemném odpoledním slunci jsme pozorovali skupinku horolezců, kteří zdolávali blízkou skalní stěnu. Po krátkém odpočinku jsme zahájili konečný sestup do San Martina di Castrozza. Bylo 16:40 a ukazatel oznamoval, že cesta do městečka potrvá dvě a půl hodiny. Přidali jsme na tempu, vždyť nás ještě čekala jízda taxíkem a večeře už v osm hodin...:-) Cestou jsme míjeli skupinky italských horolezců ověšených lany, stoupající opačným směrem. Příjemný den se měnil v podvečer a před námi se otevíraly nádherné horské scenérie, které nedaly našim foťákům odpočinout. Několik minut před sedmou hodinou, kdy slunce bylo již téměř za obzorem a začalo se ochlazovat, jsme dorazili do San Martina.

Zbyněk Stružka jako správný průvodce zavolal taxíka a první část výpravy mohla vyrazit na zpáteční cestu k hotelu. Druhá část skupiny čekala na příchod pomalejších. Cesta taxíkem ubíhala rychle, neboť řidič byl zřejmě místní soutěžní jezdec a i s mikrobusem zvládal velmi prudké brždění i akceleraci razantní jízdou v protisměru. K pravé straně silnice měl zřejmě nějakou averzi. Pro některé slečny byla tato jízda natolik stresující, že se začaly shánět po igelitovém pytlíku...:-) Za cestu jsme zaplatili pět euro na osobu a u hotelu jsme po cca 15 kilometrech vystoupili v 19:20. Prohlídku městečka jsme již nestihli, ale na sprchu před večeří jsme měli času dost.