Sardinie 2010: 6. den - Monte Limbara, Valle della Luna

Bus: Isola Rossa - Témpio Pausánio Trasa: Témpio Pausánio - Vallicciola - Monte Limbara - Vallicciola - Témpio Pausánio - Valle della Luna - Trinita d´Agultu e Vignola - Paduledda - Isola Rossa celkem 77 km

• Nejdelší trasa spočívalo v odjezdu od autobusu v městečku Témpio Pausánio a výjezdu na vrchol Monte Limbara až k poslední bráně vysílačů (někteří skončili o kousek níž u kapličky a někteří ještě dříve v místě zvaném Vallicciola), návratu do Témpia a odsud dál po vlastní ose až do Isola Rossa. Část pokořitelů Monte Limbara však volila návrat autobusem. Část dokonce hned po výsadku v Témpiu svá kola otočila a vydala se domů.
• Při výsadku v Témpio Pausánio bylo teploučko. Dostali jsme pokyny, kolik kolejí máme přejet, kde zahnout doprava, kde doleva, tak že byl svým způsobem zázrak, že jsme z cesty nesjeli. Záhy jsme se rozdělili na malé skupinky a každý si jel podle svého. Kdekdo mne předjel. Nejelo se mi nijak lehce. Zákruta střídala zákrutu až do zblbnutí. Počasí se s výškou měnilo. Asi ve tříčtvrtě trati jsem měl intenzívní pocit, že mne začíná bolet levá ledvina. Tak jsem si oblékl svoji jedinou lehkou bundičku proti větru. To jsem ještě netušil, že o kus výš bude ještě větší zima. K tomu mě bolel tenisový loket a ozývalo se levé necitlivé stehno, které mi léta nevadilo. Ale teď jo. Jako Lazar jsem se ploužil do kopce. 
• V místě zvaném Vallicciola se na chviličku trasa narovnala, aby vzápětí zase stoupání pokračovala. Ale co to, náhle přišel sešup a já si říkal, kde že to ta Limbara vůbec je? Neminul jsem ji? Z nejistoty mne vzápětí vyvedlo pokračující stoupání po úzké a vlnovité asfaltce. Její sklon byl ještě o malinko horší než široký asfalt k Vallicciole. 
• Zatím co jsem stále jako osel šlapal do kopce, proti mně se mihli Vláďa S. s Karlem Z. Později Táňa N. s Vláďou R. A pak už asi nikdo.