Šlapárna 2011: Pravčická brána - 1. den

• kolem poledního jsme zalezli do hlavní restaurace (hotel - dříve lázně) na Mezní louce. Na co jsme sáhli, stálo za baterku. Pivo hnusné, česnečka žádná sláva. Nic neuměli. Varuji vás, do této hospody ať nikdo z vás nepáchne!
• a pak už hurá s pomocí paní kněžny Elisalex Clary-Aldringen směr Pravčická brána. Zřel jsem ji poprvé kolem 14. hodiny. Bránu. Bohužel hospoda u ní byla zavřená. Oprava čističky. Jinak je díky jednomu Rusovi - který celý areál zachránil - v běhu celý rok. Byl otevřený pouze kiosek, kde prodavače prudili Němci. Němčinou. Jeden Sasík se ptal po taxíku. Blbec. Uprostřed lesů? Navrhnul jsem mu, co takhle aerotaxi. Nepochopil. Když došla řada na nás, poručil jsme "drajmál kafé". Ale hned vzápětí jsem ubezpečil prodavače, že jsme Češi. Málem totiž omdlel. Když jsem jej zpravodajsky vyždímal, odnesli jsme si kafe na terasu, kde nás za chvíli dohnal. Kiosek zavřel a šel si s námi pokecat. Když jsme se loučili, řekl, že máme přijet, kdykoli budeme chtít
• do Hřenska jsme došli už za mírného smrákání. Byť bylo teprve pět odpoledne. Namířili jsme to hned do hospody. Pivo bylo opět bez barvy, ale Rybářovi-Novotní si lebedili, jakou že to mají skvělou kachničku. Co jsem si to dal já? A víte, že nevím
• penzionová madam nás málem vyhlížela z okna. Měla strach, jestli ji z naší skupiny vůbec někdo dojde. Zbytečně. Bylo nás deset! Klobouk před jejím penzionem. Ve sklepě stvořeném pro rotyku jsme hned zapálili v kamnech, k dispozici jsme měli celý sklad, kde bylo pití habaděj a také jídlo. Jíst jsme mohli, co hrdlo ráčilo, a pít, co se do nás vešlo. Jen jsme si museli dělat přehled. Vše bylo za nákupní ceny z vedlejšího konzumu, který jí také patřil. A do jedenácti jsme si ještě u ní mohli objednat další jídlo. Toho využil hladový Petr, takže jsme dostali obložené mísy
• kytary jsme neměli, kytaristu ano. Na kytaristu se ale dá hrát obtížně. A tak jsme celý večer prokecali. Minimálně šest hodin žvandání a to už je co říci. A šlo to. Táňa se jednu chvíli snažila mermomocí přicmrdnout, ale moc jí nešlo. Nikdy to neuměla. Zato Jiřík - samozřejmě Hampl - dělá poslední dobou čest alkoholickým mokům