Šlapárna 2011: Belvedér, Růžový hřeben - 2. den

• cestou jsme potkali dvojici, která vypadala jako z Bradavic. Dodnes si myslím, že byla
• kolem čtvrté odpolední bylo zřejmé, že buřty nemají šanci se prohřát. Pokud je tedy někdo nehřál na hrudi. Na rozcestí Nad Loubím jsme se do nich pustili. Studených. I proto, že v té chvíli jsme zvolili další pochod po zelené místo červené, takže jsme bohužel minuli Stoličnou horu. Důvod byl časový a neduhový. Zelená trasa měřila 3 kilometry, červená 4 kilometry. K děčínské nemocnici. Od té - jsme hádali - to bude na nádraží ještě aspoň tři další kilometry. Byly. A neduhový problém? Lépe řečeno problém s neduhy. Byl značný. Detaily o stádu lazarů nebudu ani šířit. Kdo ale zná obrazy Peter van Breueghela a jeho zástup nevidoucích, ví o čem mluvím. Naši lazaři sice viděli, ale to bylo jejich jediné plus
• tři kilometry po dlažbě Děčína byly velmi nepříjemné. Však také ve vlaku jsme vypadali jak velmi podzimní švestky, které ne a ne spadnout ze stromu. Pro nedovtipy zkrabatělé
• ale přežili jsme to. Sláva nazdar výletu! Který se podařil a ať litují ti, co s námi nebyli
• téměř všichni účastníci se shodli, že musíme také do Saského Švýcarska, za hranici. Tak jo, ale tak za dva, tři roky a na tři dny, pište si za klobouky. Anebo nebudeme čekat tak dlouho, co kdyby ...