Bukovské vrchy 1989: 1. den - Medzilaborce-Suchá Výrava

O Bukovské vrchovině nešly zrovna nejpříjemnější informace. Údajně zde přes čáru utíkají občas Poláci a rádi přepadávají Čechoslováky kvůli dokladům. Anebo naopak československá policie zde hlídá velmi urputně hranici - jako ostatně po celém polském pohraničí - aby jsme nenačuchli ke svobodě na druhé straně. Proto jsme také hned po dojezdu do Medzilaborců navštívili místní oddělení policie a zeptali, zda se po "čáře" dá jít. Jenže místní nás odkázali na oddělení pohraniční policie v Palotě. Před dalším posunem jsme učinili zásadní nákup. Bůhví jak dlouho budeme v horách, kde nebude možné nic doplnit. Každý dostal do batohu potraviny aspoň tak za pět kilo a kluci určitě ještě více. Teprve takto naloženi jsme mohli opustit civilizaci v Medzilaborciach.

Nasedli jsme do místní lokálky a nechali se vyvést do kopců blíž k hranici. V Palotě jsme se dozvěděli, že po hranici se dá jít, ale nesmíme sejít na polskou stranu. Mohlo by se nám prý stát, že nás polská pohraniční policie zabásne, bude držet týden a ještě si pobyt ve vězení budeme muset odpracovat. Tak s takovou jsme se k hranici vydali. Opustili jsme vesničku (spíše díru) Palotu a cestou necestou jsme šli hledat "čáru". Žádná oficiálně značená turistická trasa k ní totiž z československé strany nevedla. Ani ne za moc dlouho jsme narazili na jakousi cestu, hodně zarostlou, ale vedly podél ní kůly, které vypadaly jako hraniční kameny. 

Bohužel to hranice nebyla. Když jsme se vynořili z lesů, uviděli jsme pod sebou údolí se silnicí a věděli jsme, že jsme se kruhem vrátili zpátky do civilizace. Tu noc jsme zůstali i jednoho z potoků stékajících do Medzilaborecké brázdy. Odhadem šlo o Suchou Výravu kousek za Čabalovcema, ale možná taky o Výravu kousek dál na východ.