Bukovské vrchy 1989: 2. den - Výrava-Vysoký Grúň-Vrch/Lazom

Dostat se k hranici bylo hlavním cílem druhého dne. Rozhodli jsme se jít podél nejdelšího potoka, a to Výravy (odhadem), po jehož břehu měla vést kus k hranici cesta. Prodírat se zarostlou přírodou s téměř dvaceti kily na zádech nebyl totiž žádný med. Po nějaké době jsme se skutečně objevili potok s normální cestou, která byla dosti široká a vedla na sever, tedy někam k hranici. Někde kolem Megelova Grúne (odhad) skončila, ale přes údolí před námi se zdálo, že hranice je již vidět. Měli jsme dojem, že vidíme hraniční kameny. A skutečně, hranici jsme nalezli. Samozřejmě, že hraniční kameny vypadaly zcela jinak než minulý den. Šlo o tradiční žulové patníky nabílené a se značkami.

Cesta po hranici byla navíc výrazná, ne žádný ztrácející se chodníček. Dokonce chvílemi to vypadalo, že kdysi byla vydlážděná a že snad po ní mohly jezdit i kočáry. Cesta se mírně zvedala a klesala, bohužel rostly podél ní vysoké stromy a nebylo vidět do kraje. Při náhodných šancích jsme zjistili, že pohledy na polskou a slovenskou krajinu jsou hodně rozdílné. Slovenský jih byl plný hlubokých lesů, na polské bylo vidět spousta stavení a vypadala daleko civilizovanější. Celý den jsme nikoho nepotkali a časem jsme si říkali, že jde o pěkně pustou krajinu. Proto jsme sem také jeli, ale působilo to trochu tísnivě. A když tento pocit dostoupil vrcholu, před Vysokým Grúnem se objevil jeden Polák. Když jsme scházeli z Vrchu nad Lazom, smrákalo a my jsme se rozhodli asi po kilometru rozbalit na jednom z mála otevřených hřebenů s výhledem do kraje s lesy za zády druhé ležení. Bylo to ideální místečko.

Zážitky toho dne však nebyly zdaleka u konce. Někdy kolem půlnoci jsme zalehli. Asi o půl hodiny později mne Míša probudil s tím, jestli slyším vzdálený řev medvěda. V jednu chvíli jsme měl pocit, že ano, ale připadalo mi to skutečně daleko. Rozhodli jsme se nějakou dobu čekat, co se bude dít. Asi po půlhodině jsme si dali dobrou noc a "šli zavírat víka". Vzápětí se ozval řev znovu. Bohužel tentokráte ne daleko, ale kousek, cca 100, 200 metrů (kdo to ví) od našeho ležení. V cuku letu jsme byli na nohou a rozfajrovali dodělávající oheň. Na obranu jsme vložili do ohně i dlouhé tlusté klacky, abychom měli případnou zbraň. Chvíli jsme přemítali, zda máme vzbudit mládež, ale nakonec jsme ji nechali spát. Stráž jsme drželi ve třech, medvěd probudil i Hanku. To tedy byla noc. Medvěd nás totiž udržoval občasným řevem vzhůru až do rána. Nejhorší bylo, že jsme museli chodit pro dřevo stále hlouběji do lesa, dál od ohně a jeho svitu, abychom měli čím topit. K ránu, když už se rozednívalo, se ještě k medvědovi přidal vlk nebo co, který se s někým serval. Fuj, to byla noc! Nad širák s medvědem prostě není.