Poprvé jsme na lyže do ciziny vyrazili v roce 1995, na začátku dubna a
do nenápadného střediska. Tento do jisté míry náhodný výběr všichni účastníci
považovali nakonec za obrovskou kliku. Bylo fantastické počasí a nesmírně teplo.
Slunce bylo tolik, že sníh na fotografiích má zažloutlou barvu. Zároveň jsme
bydleli na kraji velikého areálu, ale v malém středisku, kde nás bylo pár a měli jsme
tak nádherné soukromí. Bylo jasné, že hned při prvním zájezdu byla laťka
nasazena velmi vysoko. Bylo to dokonalé!
|
Pohled na půlkruhový dojezd ve středisku Valmeinier 1800.
|
|
Téměř od stolků vedla čtyřsedačka až do výše
2500 metrů. |
|
Nebylo kam spěchat, však jsme také nikam nespěchali. |
|
Pohledy na další vrcholky areálu přes údolí ve
směru Valloire. |
|
Ale ani tam jsme nespěchali. |
|
Jenom aby to vydržely nohy! Každý klouzal, jak uměl. |
|
Vždycky se našel někdo, kdo seděl u vína či
kafe. I výši 2500 metrů. |
|
Chodili jsme i na večeře a víno, ale nejraději
jsme sedávali u Haeringů. |
|
Slunce bylo natolik zničující, že večer bylo obtížné
najít nějaký elán. |
|
Však také sedánky vypadaly jako sešlost oživlých
mrtvol (zombies). |
|
Ale chuť lyžovat neutuchala. Poslední foto jsou z
výpravy do Valloire. |
|
Vyhlídková cesta cca 12 kilometrů skončila v
hospodě. Jak jinak. |
|
|