Trasa: Bad Mitterndorf 809 m - Salza Stausee - Viehbergalm 1460 m - Öfen - Grőbming - St. Martin - Staufsee - Bad Mitterndorf 809 m - Ödensee

Poslední den jsme se hned po ránu zvedli, zabalili a odjeli auty až do lázeňského střediska Bad Mitterndorf 809 m. Na programu byl začátek oficiální trasy No. 1 Bad Mitterndorf - Ramsau. Záměrně jsme vynechali úplně trasu No. 2, protože je ze všech pěti tras nejlehčí. "První" etapa má dva vrcholy. My jsme zvolili ten východnější, protože jsme od tohoto směru přijeli. Z lázní jsme na kolech vyjeli po malých skupinkách podle toho, jak byl kdo připraven. Nejdříve se muselo dojet do městečka Salza Stausee, přičemž se dá jet přímo po silnici, nebo obloučkem po lesní cestě na okraji hvozdu. Cesta pak chvíli vedla podél jezera a pak se najednou zvedla šikmo nahoru. Nástup od jezera byl úmorný, protože slunce snad žhnulo nejvíce ze všech tří dní a stín se hledal velmi špatně. Navíc kolem nás na této cestě hřmotily náklaďáky a zvedaly prach z cesty. Trasa posléze zatočila do vnitrozemí, chvíli vedla téměř po rovině a přibližně po kilometru se začala zase zvedat. Tuto celou pasáž nám zpříjemňovaly náklaďáky! Další stoupání jich však již bylo prosto a cesta vedla podél bystřiny, což bylo příjemné, mohli jsme se chladit. V této střední fázi se cesta zdála docela odpočinková, ale jakmile přešla do serpentin, terén se stal opět náročný. Po vyjetí na náhorní plošinu se cesta narovnala a jízda po ní byla rázem pohodička. Nejvyšším bodem byly louky Viehbergalm 1460 metr. To byla z hlediska pohledů také nejhezčí pasáž za celé tři dny, protože bylo konečně vidět horské okolí s dvoutisícovými horami kolem a bylo možno vůbec někam dohlédnout. To v minulých dvou dnech bohužel většinou možné nebylo, protože lesní cesty byly sevřeny lesy.

Na planině jsme se všichni srazili ve špičkové hospůdce. Chatička vypadala na spadnutí, ale příjemná rakouská babka měla studené pivo. Asi po půlhodinové pauze jsme ještě chvíli jeli po rovině a pak už - a jak jinak, že jo - začal parádní sjezd. Velmi zajímavá byla ovšem jeho pasáž až na konci před Öfenem. Cesta vedla serpentinami - již po asfaltu - zaříznutými ve skalní průrvě, kde měla údajně silnice sklon 25 stupňů. Téměř k nevyjetí, opravdu jenom pro silné a vytrvalé nohy! Vyzkoušel jsem si asi 100 metrů v tomto sklonu vyjet zpátky, než jsem vyfoukl plíce a radši se zase obrátil do směru, který jsme zvolili my. V jednu chvíli kolem nás projel jakýsi místní maratónec, který na rozdíl ode mne neslezl. Řekl jsem si srabe. Za ním přijel po chvíli další "namakanec". Asi po 100 metrech to vzdal.

V městečku Grőbming jsme se všichni srazili do kupy a vydali se po hlavní silnici od Schladmingu hledat nějaký návrat skrze kopce zpátky na druhou stranu. Nějak jsme minuli silničku u St. Martinu a kus jsme přejeli.  Museli jsme se vracet. Vydali jsme se podél potoka vytékajícího z jezera Staufsee, takže jsme si přichystali ještě jedno 100 metrové převýšeníčko až k hrázi přehrady. Tento nechtěný doplněk nakonec ani tak nevadil, když jsme zjistili, kam nás dovedl. Odměnou nám byla jízda po úzké asfaltce podél hladiny vodní nádrže. To bylo velmi romantické místo a pohodová výletní projížďka, protože v té chvíli jsme již nikam nespěchali. Po dojezdu do lázní Mitterndorf jsme stanovili jako místo dalšího srazu parking u jezera Ödensee, kam se většina vydala auty, ale já s Ondřejem Dědinou jsme pokračovali dál na kole. Bohužel byl už silný dopravní provoz a cesta vedla asi čtyři kilometry po hlavní silnici. Celou dobu foukal docela silný protivítr. K jezeru jsme - my na kolech - dorazili jako první, takže jsme využili časové výhody a vrhli se do vod velice hezkého jezera ležícího uprostřed lesů. Ostatní přijeli auty nedlouho po nás. Mezi 19. a 20. hodinou jsme postupně zvedli kotvy a vyrazili zpátky domů.