Stará vzpomínka

"Velmi dávno tomu, při své první návštěvě Londýna (1986), jsme s Lídou přišli na to, jak si trochu zlevnit jízdu místním metrem. To bylo totiž velmi drahé. Už si přesně nepamatuji cenu, ale z okraje Londýna, kde naši kamarádi (Vít s Jitkou) bydleli, stála jedna jízda do centra téměř jednu libru. Bylo to pro nás socialistické ubožáky hodně peněz, zvláště když jsme do centra jezdili každý den. Na rozdíl od Paříže zde nebyl žádný výrazně levný carnet. Jezdit na černo se v Londýně nedá. Existuje jak vstupní, tak výstupní kontrola. V podobě přísných kontrolorů, většinou černé pleti. Přísnost je asi dána tím, že nám vracejí koloniální éru. Ale proč nám, ubožákům ze socialistického státu, když jsme pomáhali tolika zemím po II. světové válce získat zbraně, aby si mohli zastřílet?

Jako chytrý fiškulín z Čech jsem přišel na fintu: Pro vstup do metra si stačí koupit nejlevnější jízdenku. Myslím, že stála 30 pencí. Ta nám umožňovala jet asi čtyři stanice. My však jeli dál, do centra, což bylo stanic spousta. Při výstupu jsme nahlásili, že jsme lístky ztratili a že jedeme z konkrétní stanice. Tato konkrétní stanice byla v nejlevnějším pásmu vzhledem k cílové stanici. Takže jsme doplatili dalších 30 pencí. A tak místo libry i více jsme platili jen 60 pí na hlavu.

Když jsme jednou cestovali společně s našimi hostiteli, fintu jsme samozřejmě uplatnili. Jitka pochopila její geniálnost, zatímco Vít ji odmítl použít. Jeho zdůvodnění bylo toto: Tato země mě přijala (jako emigranta) a dala mi důvěru a já jsem povinen jí tuto důvěru oplácet.

To byla morální ťafka, kterou jsem si pak připomínal celý život a snažil se jí co nejvíce držet. Vít měl pravdu. Dokonce bez ohledu na to, jestli mne vždycky všechna místa přijala s takovou důvěrou. Sám za sebe jsem se rozhodl být korektnější k ostatním, než oni/ony byli/y ke mně.

A to je celé."

Jirka Michal