Pátek 29. září 2006

• ráno nám delegát cestovky Via mare nabídnul výlety a sdělil pár informací o půjčování aut (nebyly přesné). Zapsal jsem základní řecká slovíčka. Kde se nabízejí služby, se dá domluvit anglicky, ale nikdy není na škodu pár slov znát
• půjčili jsme si malý Fiat Seicento, které mu blikala kontrolka nádrže. Zástupkyně půjčovny - mladá Češka - nám nalila dva litry a my řešili, kam k nejbližší pumpě. V Agios Nikitas již nefungovala. Nejbližší byla v Kárii, to znamenalo zamířit do hor. A trasa byla určena. Otec stejně do Kárie chtěl
• poprvé - možná naposledy - jsme bloudili ve vesničce Drimónas, vysoko v horách nad Agios Nikitas. Na ukazatelích směr Kária nebyl a otec měl pouze schematické mapy. Vyrazili jsme doleva, ujeli dva kilometry, vrátili se, přejeli na druhou stranu k jiné vesnici. Ženy v černém sdělili, že jedeme špatně a že původní směr byl správný. Ještě že jsme uměli řecky. Tedy aspoň poděkovat. Tak jsme se obrátili
• většina silnic nahoře v kopcích je široká, semtam se však divoká flóra zakusuje do asfaltu a komunikace zúžuje. Ta naše se posléze odklonila od moře a vedla nad rozlehlým náhorním údolím až do Kárie
• nakoupili jsme benzín u pumpy, která vyvolávala jedinou asociaci: turecké hospodářství
• Kária je horské městečko, které si oblíbili turisté. Je zde muzeum, ústřední náměstíčko má atmosféru a jsou tu obchody s tradičními textiliemi, ale jinak místo ničím výrazným nevyniká. Snad jedině tím, že ostatní podobná místa vynikají ještě míň. Otec si myslel, že koupí nějaký pověstný místní tradiční výrobek, ale byl zklamán. Kvalita se mu nelíbila
• sedli jsme si na náměstíčko, kde jsou vedle sebe hned tři restaurace, patřící všechny asi jednomu majiteli. U několika stolečků seděly skupinky řeckých dědků neurčitého věku. Stáří mého otce ale nepřevyšovali. Kolik let už tu takhle sedí? Dali jsme si lehký oběd. Já vyzkoušel pečené velké bílé fazole. Nebyly špatné, leč byly jen lehce osmahnuté. Já to mám radši více. Příjemnějším překvapením pro mne byl velký kus opečeného chleba zakapaný olivovým olejem, obložený rajskými a posypaný nastrouhanou fetou (slaný tvaroh). Jak jsem později seznal, tuto přílohu nám nabídli jenom v Kárii. Toast stál 1/2 eura
• den příjemně plynul, nikdo nikam nespěchal, policista (jediný snad, kterého jsme za celou dobu viděli) si nevšímal ignoranství řidičů, kteří parkovali všudemožně. My se chovali stejně - příklady táhnou. V hlubokém stínu náměstí byla téměř zima, mimo stín slunce pálilo
• kolem druhé, což je doba, kdy chtěl být otec na pláži, jsme sjeli do Nidri silnicí přes Vafkeri. Cestou jsme fotili, rozhledy stály za to
• Nidri je živé letovisko, dokládala to spousta obchodů na hlavní třídě, kde jsme parkovali. Otec chtěl ihned koupit pozlacenou plachetnici, ale rozmyslel si to
• na úzké pláži jsme si pronajali lehátka a slunečník, koukali na blízké ostrovy a projíždějící trajekty. Víc se skutečně dělat nedalo za 2 až 3 eura, co pronájem ložumentu stojí
• i zdejší pobřeží postihla prudká průtrž, která se strhla asi dva tři dny před našim příjezdem a na ostrově napáchala značné škody (vyvrácené stromy, sesuté silnice, spousta pískových splazů na komunikacích)
• kolem páté jsme už mířili do Lefkady, protože v plánu bylo ještě půjčení kola, na kterém jsem musel ještě téhož podvečera dojet do Agios Nikitas. To vše se nakonec stalo, i když to chvílemi vypadalo, že k tomu nedoje. Otec si potřeboval nejdříve udělat marketingový průzkum giftárií na hlavní turistické třídě a pak chtěl jít na crepérií. Teprve když jsem jej upozornil, že čas je už hodně za zenitem, jsme vyhledali půjčovnu kol. Měli jediné slušné horské kolo, když odhlédneme od toho, že mělo dámský rám a sedlo. A vepředu košík na nákupy. No jako bikér nebudu moc vypadat, říkal jsem si, ale co se dá dělat! V parku jsem se rychle převlékl a zjistil, že převody nejsou tak úplně v pořádku. V půjčovně mi slíbili do deseti minut předat kolo nové. Přijela šestnáctiletá dívka, seskočila z kola a to mi předala. Tomu převody šli jako po másle a nemělo vepředu nákupní košík. Zaplať pánbůh! Dámský charakter se nezměnil
• táta vyrazil autem a já vstříc již téměř noci. Věděl jsem že až do vesničky Tsoukaládes mě čeká asi sedmikilometrové ostré stoupání. Pak už jen závěrečný pětikilometrový sjezd. Ten jsem jel za úplné tmy. Leč dojel jsem v pořádku. No přece jsem boriš, jak říká ironicky jeden můj přítel. Naštěstí noci v Řecku byly stále teplé, takže jsem se dost zahřál
• navečer jsem se nasoukal do malého autíčka a vyjel si sólo prohlédnout Lefkadu, abych si ji v klidu prošel svižným krokem